Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


THE DILLINGER ESCAPE PLAN Řádem je chaos!


Jakkoliv se dnes obecně tvrdí, že v rockové hudbě už nic nového nevzniká, že vše tu již bylo a  za progresivní se považují jen lépe či hůře podařené žánrové fúze, dovolím si s tímto tvrzením v případě THE DILLINGER ESCAPE PLAN nesouhlasit. Podle mého názoru stáli koncem 90. let minulého století u zrodu nového metalového stylu, kde nešlo ani tak o jiný zvuk, či neobvyklé žánrové spojení, ale o zcela nový přístup k hudbě, který byl srovnatelný snad jen s živelnou katastrofou, pokud ovšem připustíme, že živly mají svou vlastní vůli. Jestliže jste do té doby ve spojení s hudbou slýchali pojmy jako extrémní, intenzivní, šílený, frenetický, nevyzpytatelný, násilný, či technicky brilantní, tak v jejich případě získala tato synonyma  zcela nový rozměr. TDEP se stali fenoménem naší doby a jakékoliv srovnání s jinými metalovými kapelami vždy kulhalo na obě nohy. Od každého si vzali jen pár taktů, prchavých a téměř nepostřehnutelných okamžiků, které ve vteřině přetavili v tom svém nukleárním kotli v něco, co by ještě před pár lety bylo považováno za výplod chorého mozku. Díky až nelidskému nasazení, chrurgické preciznosti a hráčské virtuozitě dostala ale tato horečnatá noční můra své pevné kontury i jasnou strukturu, díky čemuž to celé získalo i svůj „vyšší“ smysl. Jejich koncerty jsou fyzicky extrémně náročnou záležitostí, rovnající se výkonům vrcholových sportovců. Během deseti let existence vydali pouze tři studiová alba, přesto jejich popularita nijak neklesá, spíše bych řekl že právě naopak. Jejich aktuální album „Ire Works“ je opět brilantní, i když trochu jiným způsobem, než na jaký jsme z minulosti byli zvyklí.



„Metal + hard core = jazz?“

Když se vydáme po stopách této metalové hydry zpáky do minulosti, narazíme na hard core kapelu ARCANE, v níž se potkali zpěvák Dimitri Minakakis, kytaristé Ben Wienman a Derrick Brantley, bubeník Chris Pennie a baskytarista Adam Doll. Pokud bychom chtěli být ještě důslednější, tak Adam Doll, John Fulton a Chris Pennie se znali už z kapel SAMSARA a MALFACTOR, v nichž společně působili v letech 1992 – 1997. ARCANE si po dvou vystoupeních změnili název na THE DILLINGER ESCAPE PLAN a s názvem vyměnili také kytaristu, když Brantleye nahradil starý známý John Fulton. Se smlouvou s prestižním vydavatelstvím RELAPSE RECORDS v kapse natočili v roce 1997 tito metal hard core maniaci z New Jersey infikovaní jazzem a experimentálními tendencemi své první stejnojmenné EP, na které o rok později navázali dalším s názvem „Under the Running Board“. V roce 1999 se objevilo debutní album „Calculating Infinity“, jenž způsobilo na metalové scéně nemalý poprask a které mnozí z fanoušků dodnes pokládají za nepřekonané. Těsně před jeho natáčením měl basák Adam Doll těžkou dopravní nehodu, při níž utrpěl vážná zranění, následkem čehož zůstal částečně ochrnutý. To mu pochopitelně znemožnilo účastnit se natáčení (i když v bookletu je uveden) a už to vypadalo, že to bude muset Weinman zvládnout všechno sám, když se objevil kytarista Brian Benoit (ex JESUIT), který vystřídal Johna Fultona. Ta deska zní skutečně velkolepě, asi jako čelní srážka MESHUGGAH s RAY CHARLESEM. Jakkoliv se to zdá být nepravděpodobné, můžete v tom krutém běsnění vystopovat i typické postupy KING CRIMSON, ovšem zrychlené na 45 rpm.. Divoké tempo roztříštěné na nekonečnou sérií drobných, ale nemilosrdných rytmických šarvátek, v nichž se dramatické zvraty odehrávají během několika sekund. Zmučený řev elektrických kytar podpíraný diluviálním vytím hlasivek naplněných napalmem a frenetickým tempem, které je stejně proměnlivé a nevyzpytatelné, jako myšlenkové pochody měňavky velké (chaos chaos). Je to animální, živelné, násilné, brutálně agresivní, ale současně i vysoce strukturované, technicky brilantní a neuvěřitelně intenzivní. Free jazzové improvizace zahrané steroidy předávkovanými pološílenými maniaky. Hustá, neproniknutelná zvuková houština, která v temných stínech skrývá cosi neblahého. Orientovat se v té ohlušující vřavě není vůbec snadné, ale při troše úsilí se to dá zvládnout a ta námaha stojí určitě zato. „Calculating Infinity“ rozmetalo na atomy veškerá tvrzení o tom, že extrémní metalová hudba nemůže být komerčně úspěšná, pakliže se nepodřídí diktátu aktuálních módních trendů. Jenže v případě TDEP se stal pravý opak. Obecný vkus se přizpůsobil tomu jejich, resp. oni jej svou hudbou doslova přinutili ohnout hřbet a poníženě nastavit svou servilní tvář. Album přitáhlo pozornost i bývalého frontmana FAITH NO MORE Mike Pattona, což není jistě žádné překvapení vzhledem k tomu, jak zní jeho sólové projekty FANTOMAS a MR. BUNGLE. Právě s druhou jmenovanou právě vyrážel na turné a tak oslovil TDEP, zda by mu nechtěli předskakovat. Taková nabídka se samozřejmě neodmítá a kapela nadšeně souhlasila. Aktuální problém s baskytarou jim pro tento případ vyřešil Jeff Wood, bývalý basák M.O.D. Mnoho fanoušků Mike Pattona bylo zaskočeno, když se na pódium vyřítila smečka totálních cvoků a spustila ten svůj krutý, matematicky přesný nářez. Ale na Pattona chodilo vždy poměrně liberální publikum, takže nakonec účast na tomto turné významně přispěla k jejich zviditelnění. Po jeho skončení se vydali spolu s CANDIRIA na vlastní pouť po amerických klubech a Jeffa Wooda, který se chtěl věnovat vlastnímu projektu SHAT vystřídal pro následující léta chlapík jménem Liam Wilson.


„Maso a krev (a integrované obvody)“

Když se koncem roku 2000 vrátili z evropské koncertní trasy, kterou podnikli se spřátelenou kapelou BOTCH, ohlásil svůj odchod frontman Dimitri Minakakis, což byla pro  mnohé fanoušky zdrcující zpráva. Kapela bez něj odehrála pár instrumentálních koncertů a jedno z posledních vystoupení s Minakakisem proběhlo na festivalu Beast Feast Festival v Japonsku. Konkurs na nového vokalistu pojali TDEP stylově. Na svých webových stránkách pověsili skladbu „43% Burnt“, kterou si mohl kdokoliv stáhnout a nazpívat k ní svůj vlastní vokální part, cd poslat kapele a pak už jen čekat a doufat, že si vás vyberou. Novým hrdlem DEP se nakonec stal rodák z Baltimore Greg Puciato. „Někteří lidé šli do studia a udělal to profesionálně, jiní použili karaoke, ostatní to zmákli jen tak doma na počítači“ vzpomíná Ben. „Naším záměrem bylo udělat to celé co nejjednodušší, protože ne každý má k dispozici nahrávací vybavení. Neměli jsme ani žádnou konkrétní představu o novém zpěvákovi, chtěli jsme se nechat překvapit a hlavně inspirovat. Důvod, proč jsme byli tak ohromeni Gregovým výkonem byl hlavně způsob, jakým to celé pojal. Ukázal nám velkou tvořivost a současně naprostou profesionalitu, ta nahrávka byla prostě dokonalá. Bylo pro nás opravdu důležitý vědět, že nový zpěvák dokáže nejenom věrohodně zazpívat staré písně, ale že bude schopen do kapely přinést i něco nového. Greg je opravdu výjimečný, jeden z nejpůsobivějších vokalistů co jsem měl možnost slyšet. Může dovolit opravdu cokoliv, jeho hlas je nejenom úžasně silný ale-i maximálně flexibilní. Šel s námi do studia a jeho výkon byl od začátku zcela bezchybný. Bylo to opravdu působivé, protože my víme jak těžké to je. Je to skutečný perfekcionista a velký dříč. On opravdu používá svůj hlas jako hudební nástroj a dělá s ním věci, o jakých jsem nikdy neslyšel.“ TDEP vystoupili na festivalu Krazy Fest v Louisville, kde je vokálně podpořil jejich kamarád Sean Ingram ze spřátelených COALESCE a vydali EP „Irony Is A Dead Scene“, kde vokální party nazpíval jejich nadšený obdivovatel Mike Patton. „Někteří lidi si mysleli, že měl Mike zásadnější podíl i na hudební stránce tohoto alba, ale tak to opravdu nebylo. My jsme mu prostě jen poslali hudební základ,  k němuž on nazpíval vokály. Bylo fakt zajímavé s ním pracovat a musím přiznat, že ty písně jsou definitivně to nejintenzivnější a nejšílenější, co jsme kdy napsali.“ Desku natočili v srpnu 2002 trochu překvapivě pro punkový label EPITAPH RECORDS a bývalý basák Adam Doll na ní kapele vypomohl s klávesami a samply. Čtyřpísňové album zakončili cover verzí skladby „Come To Daddy“ od APHEX TWIN. „Když ta deska vyšla, tak nám zavolali lidi z jeho labelu. Z počátku jsme byli trochu nervózní, jestli nás třeba nebudou žalovat kvůli autorským právům, ale reakce samotného APHEX TWINA byla naprosto opačná. Byl z naší verze úplně nadšený a někteří lidi se nás dokonce ptali, jestli spolu v budoucnu ještě něco dalšího nenatočíme.“ Už s novým zpěvákem nahráli TDEP dvě skladby na tributní album BLACK FLAG a v roli předskokanů se objevili na turné se SYSTEM OF A DOWN.

„Ultra´s pop“
V roce 2003 přispěli skladbou „Baby's First Coffin“ na soundtrack k filmu „Underworld“ a dál pilně koncertovali. V létě 2004 pak vydali druhé studiové album „Miss Machine“, kterého se jen za první týden prodalo 12 000 kopií. Album rozdělilo jejich fanoušky na dva tábory. Ti první neunesli částečný příklon k větší melodičnosti, ti druzí jej naopak přivítali jako důkaz nesporné evoluce. Hvězda TDEP dál stoupala a v tom roce předskakovali např. SLIPKNOT, SYSTEM OF A DOWN a MEGADETH. Opět vystoupili na dvoudenním festivalu BeastFeast v Japonsku a podle Benových slov: „… to bylo prostě šílený! Bylo to podruhé co jsme tam vystoupili a tentokrát jsme hráli před tisícovkami lidí společně se SLAYER a PANTERA. V Japonsku je to jak na Marsu. Byli jsme už několikrát v Evropě a všude možně po světě, ale Japonsko…to je úplně jiná kultura!“. Koncem roku 2004 přišla další pohroma. Kytarista Brian Benoit musel kvůli svým vleklým zdravotním problémům ukončit členství v kapele (potíže s nervy v levé ruce). Podle vyjádření kapely ale zůstal dál jejím členem a jakmile mu to zdraví dovolí, může se okamžitě znovu vrátit. Jako náhradu přijali Jamese Lovea, který v letech 2004 – 2006 odehrál většinu koncertů. V roce 2005 museli odstoupitt z „Gigantour“ Dave Mustaina, kvůli zranění Bena Weinmana, které utrpěl při dopravní nehodě, což mu na nějaký čas znemožnilo pokračovat v hraní. V létě 2006 natočili EP „Plagiarism“, obsahující čtyři cover verze od tak rozdílných formací, jako jsou MASSIVE ATTACK, NINE INCH NAILS, SOUNDGARDEN a JUSTIN TIMBERLAKE! V témže roce pak vyšlo i první DVD kapely, lakonicky nazvané  „Miss Machine: The DVD“. V létě se objevili v roli předskokanů AFI a COHEED AND CAMBRIA, čtyři koncerty před koncem celého turné ale z neznámých důvodů odletěl náhle domů Ben Weinman a kapela byla nucena odehrát zbývající koncerty pouze ve čtyřčlenném složení. Koncem roku 2006 pak TDEP přispěli skladbou „We Reach: The Music Of The Melvins“ na kompilaci „Tribute to The Melvins“, což  byla současně i poslední nahrávka s bubeníkem Chrisem Penniem.


„Změna jako životní nutnost“

Chris Pennie odešel v roce 2007 ke COHEED AND CAMBRIA a jednu chvíli se zdálo, že to bude mít pro TDEP fatální důsledky. Chris byl totiž nejenom zakládajícím členem a vynikajícím bubeníkem, ale-i Weinmanovou pravou rukou co se skládání nového materiálu týká. Jeho nástupce Gil Sharone (STOLEN BABIES) se ale ukázal být více než plnohodnotnou náhradou.

Vnesl do kapely novou životní sílu a mladistvý elán a jeho bicí jsou další barvou do stále pestřejší výrazové palety TDEP. „Okolnosti , které vedly k Chrisovému odchodu se aktuálně táhly asi osm měsíců, celkově to však trvalo skoro dva roky,“ vysvětluje Puciato. „Možná k tomu mělo dojít už dřív, ale v podstatě jsme se tak trochu báli ho ztratit, ale nakonec se tyto obavy ukázaly jako liché. Gilova energie, entuziasmus a pozitivní přístup pomáhá v kapele vytvářet pocit souladu a jednoty, jaký jsme už dlouho nezažili.“ „Gil je prostě úžasný," přidává se Ben. „Hraje na své bicí podobně jako já na kytaru a tím nemyslím jen technickou stránku, ale hlavně ten pocit. Gil je naše „tajná zbraň!“ „Během práce na novém albu jsem byl velmi vzrušený“, říká na adresu „Ire Works“ poslední zakládající člen TDEP kytarista Ben Weinman. „Jsem přesvědčen, že je to naše nejlepší nahrávka a tím nemyslím nic ve smyslu, že by nějak víc splňovala obecná očekávání. Naše nové skladby jsou pořád hodně agresivní, ale současně jsou také hodně o opocitech a o emocích. Myslím že ta deska dál rozvíjí to, s čím jsme přišli na „Miss Machine“. Mohla by se taky jmenovat „Super Miss Machine“. Je agresivnější, intenzivnější, písničky jsou líp napsané, bicí bláznivější, kytara, basa, vokál, produkce…všechno je zkrátka lepší než kdy předtím.“ Taková prohlášení z úst samotné kapely vždy vyznívají trochu velkohubě až chvastounsky, ovšem v případě TDEP jde pouze o holé konstatování, s nímž lze jen souhlasit (viz recenzi alba v rubrice Records). „Nemyslím , že by skupina jako Dillinger mohla být někdy v budoucnu mainstreamem“, říká Ben. „Když jsme začínali hrát, náš záměr byl pravý opak. Neděláme hudbu pro masy a rozhodně není snadné do ní proniknout. Nicméně z nějakého důvodu se našlo dost lidí, kteří si naše desky kupují a chodí na naše koncerty, což nás pořád dost překvapuje. Možná jsou už otrávení z neustálého omílání stále stejných hudebních formulek, možná že taky trochu zmoudřeli, kdo ví…
Na začátku října 2007 si kytarista Ben Weinman zranil chodidlo během natáčení nového klipu, což způsobilo odklad plánovaného turné s A LIFE ONCE LOST, GENGHIS TRON a BEHOLD... THE ARCTOPUS. Jejich pražské vystoupení původně avizované na 20.11. 2007 tak bylo jak jistě víte zrušeno, nicméně kapela by se měla v Evropě objevit spolu s MESHUGGAH už začátkem letošního roku. Tak to se máme na co těšit!

 


Diskografie:

EP:
The Dillinger Escape Plan (NOW OR NEVER RECORDS 1997, reedice 2000)
Under the Running Board (RELAPSE 1998)
Split s NORA (FERRET RECORDS 1998)
Split s DROWNINGMAN (HYDRA HEAD RECORDS 1999)
Irony Is a Dead Scene (EPITAPH 2002)
Setting Fire to Sleeping Giants (RELAPSE 2004)
Plagiarism (RELAPSE 2006)

Alba:
Calculating Infinity (RELAPSE 1999, reedice 2001)
Miss Machine (Relapse 2004)
Ire Works (Relapse 2007)

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky