Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


Flower Power ve století mikročipů a uhlíkových vláken


Zatímco klasický stoner rock vycházel v 90. letech převážně z hard rocku 70. let, současná vlna retro kapel se pro změnu zhlédla v blues rocku první poloviny 60. let, syrovém rhythm´n´blues a rané psychedelii. K tomu podle chuti a založení přidali soul, klasický rock and roll, folk nebo i hard rock. A zatímco stoner rockerům bylo vcelku ukradené jak vypadali (většinou stačily džíny a triko s oblíbenou kapelou), současné kapely jakoby vypadly z nějakého obřího mrazáku, kam je někdo koncem 60. let zavřel a teď je nechal znovu volně pobíhat. Kožešiny, péra, klobouky, pestrobarevné košile, kanýry, kalhoty do zvonu, špičaté boty, korále, náramky a hlavně pořádně dlouhá vlasiska a pokud možno i vousiska. No paráda! Ta stylizace a okouzlení 60. léty je tak zřejmé, že je skoro až komické poslouchat většinu kapel, jak se nás téměř v každém rozhovoru snaží přesvědčit, že interprety s nimiž jsou tak často srovnáváni vlastně vůbec neznají (a nebo jen velmi okrajově) a že hudba kterou tvoří, je ryzí originál. Musím přiznat, že tento postoj moc nechápu...tedy přesněji chápu, každý umělec si o sobě myslí že je jedinečný a neopakovatelný, ovšem pokud máte alespoň elementární znalosti v oboru rocková hudba, musí vám ty paralely či přímé vlivy být naprosto jasné. Takže tvrdošíjně zapírat a v horším případě se je dokonce snažit vydávat za vlastní, vrhá na tuto scénu zbytečný stín. Osobně v tom zásadní problém nevidím, každý je přece něčím ovlivněný a alespoň zpočátku své vzory následuje. Podstatné ovšem je, jestli je kapela časem schopna k tomu přidat i nějaký osobní vklad, který by ji pak opravňoval vydávat takovou hudbu za vlastní. Jako příklad bych uvedl třeba blues, prazáklad rockové hudby obecně. Je to snad ta nejjednodušší hudební forma, tudíž ji lze z technicky vzato i nejsnadněji napodobit, přesto dobré blues není ani tak o hraní správných not, jako spíše o emocích a životních zkušennostech, které když dokážete prostřednictvím hudby (a textu) předat svým posluchačům, máte úspěch zaručen (viz THE BLACK KEYS, WHITE STRIPES, SEASICK STEVE apod.). To samozřejmě platí o hudbě obecně, bez ohledu na žánry...teď mě tak napadá, že právě tohle je hlavní důvod, proč nejsem z poslední desky BLACK SABBATH zrovna moc nadšený... ale o tom třeba někdy jindy.


GRAVEYARD

Švédsko

Blues rock ze Severu

 

dfgs


Když se v roce 2000 rozpadla švédská stoner/doom rocková formace NORRSKEN, jejich kytarista Magnus Pelander dal dohromady žánrově podobně zaměřené WITCHCRAFT. Druhý kytarista Joakim Nilsson se spolu s basákem Rikardem Edmundem pár let plácali v kapele ALBATROS, aby si nakonec v roce 2006 konečně založili vlastní „firmu“ GRAVEYARD. Debutovali o rok později stejnojmenným albem „Graveyard“, na němž vystřihli syrový blues rock, ve kterém byl cítit velký potenciál. Druhé album „Hisingen Blues“ už natočili pro prestižní NUCLEAR BLAST a jeho inspirací byli ranní ROLLING STONES, FLEETWOOD MAC s Peterem Greenem, CREAM, SPOOKY TOOTH atd. Jedno jméno ale přece jen převažovalo a to SAVOY BROWN ze Západního Londýna, kteří byli hlavně do roku 1970 předními představiteli psychedelického blues rocku, tedy žánru, k němuž mají GRAVEYARD nejblíže. Velkou měrou k tomu přispěl i podobný vokál Joakima Nilssona, který je úplnou reinkarnací jejich tehdejšího zpěváka Chrise Youldena. GRAVEYARD prostě chtějí hrát „po staru“ a mě osobně vůbec nevadí, že k tomu nepřidávají žádné „moderní“ prvky. Oni hudbu prostě takhle cítí a vy to jejich prostřednictvím můžete zažít taky. „Hisingen Blues“ nepostrádá silné melodie, energii a radostný entusiasmus, který je z té desky cítit na míle daleko. GRAVEYARD jsou takovým strojem času, kterým se můžete přenést na konec 60. let a chvíli se nechat tou iluzí unášet. „Děláme hudbu, kterou bychom chtěli slyšet, kdybychom stáli v tom davu, pro který hrajeme“, říká Joakim. „Není to tak docela návrat zpátky, prostě jen chceme, aby to znělo „staře“. Náš úspěch spočívá pochopitelně i ve správném načasování. Lidi už jsou unavení počítačovou hudbou a posloucháním písniček komponovaných podle určitého vzorce. My se zkrátka snažíme dělat hudbu, kterou bychom sami rádi poslouchali, což je převážně muzika 60. a 70. let“. „Hisingen Blues“ skokově zvedlo jejich popularitu a kapela okamžitě vyrazila na turné. Během roku odehráli téměř 160 koncertů a po návratu začali intenzivně pracovat na dalším albu. „Lights Out“ je temnější a produkčně propracovanější než to předchozí, skladatelsky mi však přijde méně výrazné. Vlastně se mi zpočátku moc nelíbilo, ale časem jsem si k němu přece jen našel cestu. Výborná je např. emocionální pecka „Slow Motion Countdown“, stejně jako „Hard Times Lovin´“, ze které jsou výše zmiňovaní SAVOY BROWN cítit na míle daleko, za zmínku stojí i vypalovačka „Goliath“. Na rozdíl od předchozí desky, která měla fakt povedený obal má novinka obal mírně řečeno dosti podivný a zatím jsem nezjistil, co ten „záhadný“ hnědý čtverec má vlastně znamenat. „Při nahrávání jsme použili stejnou výbavu, jako na předchozím albu, natáčeli jsme i ve stejném studiu a se stejným producentem, takže já osobně ve zvuku desky moc velký rozdíl nevidím“ říká Joakim. „Snažíme se i ve studiu znít maximálně „živě“ a taky máme Dona Ahlsterberga, který nám zvučil a produkoval všechny předchozí desky, navíc vždycky přispívá dalšími nápady a melodiemi. Musím přiznat, že ke konci natáčení jsme už byli trochu vystresovaní, protože jsme museli přímo ve studiu napsat dvě další písně a dokončit texty. Hodně jsme předtím koncertovali a všechno jsme tím pádem psali ve volných chvílích na turné...a protože jsme při tom úplně nestíhali, museli jsme to dodělat rovnou ve studiu. Naše texty se zabývají problémy kolem nás, je to takový náš osobní pohled na život...jsou třeba o lidech, co nás každodenně vytáčejí, o rozhovorech s kamarády, o běžných věcech které nás v životě potkávají...a samozřejmě také o lásce. Já osobně v tom ale vidím také kritiku způsobu, jakým v dnešní době určité věci fungují. Nechceme nad tím skuhrat celý den, ale jednou za čas to z nás musí ven a hudba nebo psaní textů je dobrý způsob, jak to ze sebe dostat. Změna prostředí vždycky otevírá nové možnosti pro psaní a nahrávání, ale my jsme nejvíc ovlivněni místem kde žijeme. Dlouhé tmavé zimy mají přirozený vliv na atmosféru našich písní a i když to nemusí být nutně nejideálnější místo na světě, nám to tak vyhovuje a patří to k našemu stylu. Nejlepší skladby určitě nevznikly za krásného, slunného dne.“


„Na našich koncertech potkáš různé lidi, včetně metalových fanoušků, přestože metal jako takový nehrajeme“, říká bubeník Axel Sjöberg. „Podle mě tak 50% všech metalových kapel je ovlivněno kapelami jako LED ZEPPELIN nebo BLACK SABBATH z čehož vyplývá, že bez blues by neexistoval extrémní metal. Takže bychom měli sdílet lásku ke společným kořenům a snažit se, aby nás hudba spojovala a ne naopak.“


Diskografie:

2007 Graveyard

2011 Hisingen Blues

2012 Lights Out


Sestava

Joakim Nilsson – zpěv, kytara
Jonathan Ramm – kytara
Rikard Edlund – basová kytara
Axel Sjöberg – bicí


 

 


RIVAL SONS

USA

Bezkonkurenční vykradači hrobek

 


RIVAL SONS se stali před dvěma lety senzací sezóny a zvedli prapor, který australským WOLFMOTHER tak trochu vypadl z rukou. Jejich debutová deska „Pressure & Time“ (když nepočítám vlastním nákladem vydanou prvotinu „Before The Fire“) sklidila zasloužený ohlas a tvrzení o nových LED ZEPPELIN nebylo vůbec přehnané, což bylo patrné hlavně na koncertech. Tihle chlápci jsou těmi nejgeniálnějšími vykradači hrobek co znám a v aktuální vlně retro kapel nemají podle mě konkurenci. Teď už si nemusíte kupovat hromadu desek svých oblíbených kapel z přelomu 60. a 70. let, protože tahle parta z Los Angeles vám to všechno naservíruje v koncentrované podobě a na zlatém podnosu. Blues, soul, hard rock, motown, rhythm´n´blues, psychedelie...a kapely jako T. REX, Janis Joplin, LED ZEPPELIN, SMALL FACES, THE WHO...a několik stovek dalších...budou před vámi defilovat, jako v nějakém dobovém dokumentu o éře hippies. Najděte si na YouTube rozhovor, kde na otázku jaké jsou jejich vzory, začnou se zjevným nadšením chrlit jednu historickou kapelu za druhou...úplné chodící encyklopedie. A přestože mají své idoly dokonale nastudované, nelze je označit za pouhé plagiátory. Jejich hudba je nabita energií, i silnými emocemi a i když si u každé skladby budete říkat, že to musí být nějaká cover verze, protože ji přece důvěrně znáte, jedná se výhradně o autorské skladby. Občas jsou také přirovnáváni k THE BLACK CROWES, ale na rozdíl od nich jsou RIVAL´S daleko víc heavy a mají mnohem blíž k LED ZEPPELIN než ROLLING STONES. Kapela začala působit před pár lety ještě s jiným zpěvákem a dokonce měli u EMI vydat v roce 2009 debutní album. Na poslední chvíli si to ale celé rozmysleli a už s novým vokalistou Jayem Buchananem, který ho celé přezpíval ho nakonec vydali vlastním nákladem sami. Jay sice vypadá jako reinkarnace Jima Morrisona, ale není to žádná trapná figura s naučenými pózami, tohohle chlápka musíte brát vážně, protože je to přímo továrnou na emoce. Prvotina „Before The Fire“ rozhodně není špatná deska, ale stala se jen slabou předehrou k tomu, co mělo teprve přijít. Leccos už naznačilo výborné EP, které vyšlo v lednu 2011, ale až následné album „Pressure & Time“ je dostalo do první ligy. Sami dost neradi slyší, když jsou označováni za retro kapelu, protože pro ně je jejich hudba naprosto současná, stejně jako vynilové desky. Ty tu byly vždycky, to jen my jsme na chvíli zapomněli, jaké v sobě skrývají kouzlo. A stejné je to i s hudbou RIVAL SONS. Následující desku „Head Down“ která vyšla rok nato, zahajuje svižná „Keep On Swinging“, která ještě zapadá do konceptu předchozího alba, tzn. úderný hard rock s chytlavou melodií a bluesovým podtextem, ovšem zbytek už tak jednoznačný není. Pravdou je, že RIVAL´S trochu změkli a víc než k LEDZEP se tentokrát přiklonili k raným THE WHO, THE TROGGS nebo THE KINKS. Jsou sofistikovanější, skladatelsky odvážnější a produkčně rafinovanější, v jejich hudbě zaznamenáte kromě hard rocku a výše jmenovaných kytarovek i vlivy soulu, rhythm´n´blues a dokonce i surf music. Hlavní inspiraci tentokrát hledali u SAVOY BROWN, STONE THE CROWS, SIR LORD BALTIMORE, BIG BROTHER AND THE HOLDING COMPANY a dalších. „Jsme ale také ovlivněni soudobou hudbou a kapelami jako třeba RADIOHEAD nebo věcmi co dělá Jack Black, posloucháme ale-i elektronickou hudbu a nebo pop. Necháváme na sebe působit všechny možné hudební styly, ale rock’n’roll je stejně nejlepší. Vychází z blues a soulu a na tom je postavena i naše hudba. Lidé na tohle často zapomínají a posunuli rock’n’roll někam dál od jeho kořenů. My chceme jít přesně opačným směrem.“ Zpěvák Jay Buchanan do toho jde jako vždycky na plné pecky a jeho emocemi přetékající vokál vás bude hladit i řezat současně. Kdo ale vyrostl do téměř gigantických rozměrů, je kytarista Scott Holiday, jehož hra je neskutečně pestrá a variabilní, přitom v každém okamžiku respektující tradice. Výborná sóla, zajímavé zvukové variace, chytré vyhrávky...no je toho fakt spousta a je zřejmé, že Sam Andrew (kytarista BIG BROTHER´S) byl tentokrát jeho múzou mnohem víc, než Jimmy Page. „Hodně mě ovlivnila první generace britských kytaristů, jako Eric Clapton, Jeff Beck, Jimmy Page, Pete Townshend apod.“, přiznává Scott. Oproti předchozí, hodně chytlavé a úderné „Pressure & Time“ je na novince vyšší podíl jemnějších, dalo by se říct baladických skladeb, které ale RIVAL´S zvládají s bravurou a ani na okamžik nezabředávají do otravného patosu. Úžasná je v tomto ohledu třeba „Jordan“ a nebo naprosto okouzlující „Nava“, která zní, jako nějaká zapomenutá skladba CROSBY STILLS NASH AND YOUNG. Ale žádný strach, na styl LEDZEP taky dojde a to v závěrečném opusu „Manifest Destiny Pt.1“ a „Pt. 2“, jehož hlavními ingrediencemi jsou kromě plnokrevného hard rocku i space rock a acidové blues. „Ta píseň je o lidech, kteří kdysi dobývali Divoký západ, o prvních osadnících, kteří putovali krajinou, objevovali zemi a hledali svůj nový domov. Zažívali opravdovou svobodu, obklopeni nádhernou, nespoutanou přírodou, v níž pak také našli svůj domov. Chtěli jsme touhle skladbou připomenout tuto část americké historie, jejíž součástí jsou samozřejmě i původní obyvatelé. Miliony Indiánů o svou zemi zase přišli, často dosti násilným způsobem. Je to o krvi, na níž byly tyto domovy postaveny, takže je to vlastně příběh, který mluví jak za osadníky, tak i za původní obyvatele.“ Jako tu pověstnou třešinku na dortu dostanete na úplný závěr křehkou krásku „True“, ve které zní Jay Buchanan – a to mě podrž - úplně jako Jeff Buckley! No to mi řekněte, kde se to v tom chlápkovi bere! „Ta písnička má svůj příběh, je v podstatě o lásce, o mužích, ženách a jejich rodinách. Inspiraci pro tuhle píseň jsme našli v mnoha starších skladbách z celého 20.století. Je sice pravda že zní trošku jako píseň od Jeffa Buckleyho, ale ten na ni ve skutečnosti vlastně neměl vůbec vliv, spíš raný folk z padesátých let a tehdejší kytarové postupy.“ Ať už je to jak chce, ta píseň je prostě úžasná a roztrhá vaše srdce na kusy. „Všechny písně jsme začali psát až ve studiu“ vzpomíná Jay Buchanan. „Neměli jsme nic, dokud jsme nezačali s nahráváním. Každý z nás si napsal svoje party, bicí, kytaru, zpěvy a další nástroje a pak jsme si ty nápady navzájem představili. Tvořili jsme pod dojmem každodenních zážitků, takže každá skladba je o konkrétním dni a konkrétní náladě. Ta deska je plná improvizace, energie a rocku. Hodně jsme nahrávali na první dobrou a podle mě je to tam cítit. Nesnažíme se, abychom zněli za každou cenu „staře“, naší prioritou je mít zkrátka dobrý a kvalitní zvuk. Když poslouchám dnešní kapely, tak to nejsou rock’n’rollové nahrávky, ale „radiohead“ nahrávky. Všechno je přesamplované a elektronické a to my nechceme. Snažíme se, aby to bylo organické a přirozené, takže natáčíme na analog a v jedné místnosti, aby tam bylo to správné echo. Takže to není o tom, znít oldschoolově, ale spíš o tom jak využít staré postupy, abychom zněli co nejlépe...rockově. RIVAL SONS svou poslední deskou potvrdili dominantní postavení na současné scéně retro kapel a jejich koncert by jste si neměli nechat ujít za žádnou cenu!


Diskografie:

2009 Before the Fire

2011 Pressure & Time

2012 Head Down


Sestava:

Jay Buchanan-zpěv

Scott Holiday-kytary

Robin Everhart-baskytara

Michael Miley-bicí



KADAVAR

Německo

Berlínský mysticismus

 


V Berlíně usazené trio KADAVAR má za sebou necelé tři roky existence a přesto se za tuto relativně krátkou dobu dokázalo postarat o pořádný rozruch. Nejenom svou hudbou, jejíž základním stavebním kamenem jsou ranní BLACK SABBATH s pramínky mlhavého mysticismu HAWKWIND a starosvětských útržků kraut rocku 70. let, ale-i svým zjevem, který dokonale evokuje atmosféru konce 60. let. A v neposlední řadě jsou to jejich koncerty, které jsou pořádně energické, hlavně díky zběsilému bubeníkovi Tiger-ovi, který tak trochu vypadá jako mladý Ginger Baker (CREAM) a svým divokým stylem připomíná Mitch Mitchella z Hendrixových Experience. „Současná hudební scéna nám v posledních letech přišla hodně nudná a tak jsme se rozhodli začít hrát hudbu, jako se dělala kdysi. Dnes jsou všichni přesyceni technologiemi a tak jsme chtěli dělat hudbu co nejjednodušším a nejpřirozenějším způsobem. Pro nás je důležitější JAK notu zahraješ, než KTERÁ nota to ve skutečnosti je“, říká Lindeman. Debutovali v roce 2012 stejnojmenným albem „Kadavar“, kterém vás okamžitě praští do uší vskutku dřevním zvukem. Suchý zvuk bicích, dutá nicméně jasně slyšitelná basa a zemitá kytara tvoří spolu s vokální linkou pevně semknutý celek. Ve svém nadšení pro původní zvuk jdou dokonce tak daleko, že buben a basu často slyšíte z jednoho a kytaru se zpěvem z druhého repráku. Stylově se pohybují někde mezi ranými GRAND FUNK RAILROAD, BUDGIE a první dvěma deskami UFO. Kytara se poměrně často pouští do psychedelických sól, takže vůdčí roli pak přejímá basa a nezřídka i samotné bicí. Třeba taková „Purple Sage“ má mnohem blíž k HAWKWIND než k BLACK SABBATH, to když nad minimalistickým rytmem sviští archaické space zvuky thereminu, jako signály Sputniku z oběžné dráhy Země. Naproti tomu „Creature of the Demon“ je docela divoká vypalovačka se stále se zvyšujícím tempem naftového motoru těsně před kolapsem, která mi trochu připomíná MC5 po týdenní chlastačce. „Po našem posledním koncertu v polovině prosince 2012 jsme začali psát písně pro nové album," říká bubeník a majitel studia bubeník Tiger. „Vlastně jsme s tím začali už v lednu 2012, ale všechny skladby nakonec skončily na splitku s OSCILLATOR NEBULA AQUA, které vyšlo v listopadu 2012, takže jsme začínali prakticky od nuly.“ Nová deska se jmenuje „Abra Kadavar“, což má zřejmě být odkaz na mystické slovo abrakadabra, které v překladu znamená „splň se, co říkám“. Je to náhoda? Lindemann: „Přemýšleli jsme o názvu desky opravdu dlouho, ale pořád jsme nemohli vymyslet něco cool. A to je vlastně důvod, proč naše první nahrávka nemá název. Je pro mě dost těžké vymyslet název pro něco, co jsem sám stvořil.“ Deska se nahrávala maximálně živě, což je jak jste jste si už jistě všimli, pro tyhle kapely typické. „Jenom tak jsme schopni vyvinout energii, kterou pak z desky slyšíte“ vysvětluje Lindeman. „Při procesu skládání přispěje každý z nás svým nápadem a potom se pokusíme to dát všechno dohromady a udělat z toho skladbu. Texty jsou spíše moje záležitost, je to část mé duše, kterou mám potřebu ze sebe vykřičet, takže pak nejsem schopný zpívat texty, které napsal někdo jiný.“ Deska má o poznání hutnější zvuk než debut a je víc heavy, jinak ale naštěstí zůstalo vše při starém. Také se trochu změnila barva kytary, takže teď mají mnohem blíž k MOUNTAIN než GRAND FUNK, nicméně KADAVAR jdou vždy k podstatě věci a moc se s tím nemažou. Základem je pořádný kytarový rif, šlapající rytmika, sem tam nějaké to sólo a melodický vokál s pořádnou dávkou emocí, občas do toho vrazí nějaké klávesy a space zvuky, jako třeba ve skvělé „Rythm for Endless Mind“. Skladba „Black Snake“ pojednává o muži, který žije ve svém malém bytě v Paříži bez vody a elektřiny, ve kterém jsou mimo jiné i woodoo panenky jeho bývalých přítelkyň. Je to reálný člověk, nebo jste si ho jen vymysleli? „Ten člověk je opravdový a žije přesně tak, jak říkáš“, říká Lindeman. „Je zpěvákem kapely AQUA NEBULA OSCILLATOR, se kterou jsme loni nahráli splitko. Je to kluk se srdcem na dlani, ale ta jeho jeskyně je opravdu působivá. Někdo by měl o něm natočit film.“ Další skladba „Doomsday Machine“ je zase inspirována satirickým filmem Stanleyho Kubricka „Dr. Divnoláska.“, který pojednává o blížící se třetí světové válce a atomové katastrofě. Filmový fanoušek Lindeman má rád i filmy Kennetha Angera nebo německého tvůrce Wernera Herzoga, mimo jiné i proto, že používá soundtracky od německých krautrockových kapel. „Německá hudba 70. let mě hodně inspiruje, byl to tehdy úplně nový způsob uvažování a hraní. Opravdu nevím, proč tahle muzika zmizela a už vůbec nechápu, že jenom místní lidí jsou schopni ocenit, jak byla skvělá“ (s tím bych si dovolil nesouhlasit pozn.aut.). „Jednou jsme v malém městě mezi Austinem a Dallasem potkali postarší dámu, která na konci 60. let pařívala s Mickem Jaggerem. Řekla: „Pokud jste schopni si vzpomenout na 60. nebo 70. léta, tak jste je neprožili.“ Myslím, že má pravdu. Musely to být skvělé časy, ale já jsem šťastný, že jsem mladý právě teď a můžu dělat to, co chci. Necestoval bych zpět v čase, tohle je má doba,“ uzavírá Lindeman.


Dikografie:

2012 Kadavar

2013 Abra Kadavar


Sestava:

Christoph „Lupus“ Lindeman-zpěv, kytara

Simon „Dragon“ Bouteloup-baskytara

Christoph „Tiger“ Bartelt-bicí



ORCHID

USA

Ještě víc BLACK SABBATH!

 


BLACK SABBATH mají spoustu epigonů, ale nikdo nezašel tak daleko, jako ORCHID. Dokonce ani nejpřesvědčivější z nich, tedy PENTAGRAM a SAINT VITUS se ke svým vzorům nedostali tak blízko, jako se to podařilo téhle partě. Dokonce bych řekl, že ORCHID jsou víc BLACK SABBATH, než sami BLACK SABBATH dokáží dnes být! Kapela vznikla v září 2006 v San Franciscu a jak už bylo řečeno, od samého počátku byla téměř dokonalým „sabbatím“ klonem. Zpěvák Theo Mindell a kytarista Mark Barker se ale znali už někdy od roku 1989, ale to ještě každý hrál v jiné kapele. Měli ale spoustu společných známých a Mark párkrát našel v časných ranních hodinách útočiště na Theovém gauči. „První dvě desky, které sem si sám koupil když mi bylo asi deset, byly „Yellow Submarine“ a „Sabbath Bloody Sabbath“, vzpomíná Theo. „a od té doby se snažím znít přesně jako oni. Zhruba ve dvanácti jsem viděl koncerty MEGADETH, EXODUS a HELLOWEEN a musím přiznat, že bylo rozhodně cool být metalovým dítětem v San Franciscu. Nejúžasnější na tom všem ale bylo, že neexistovala bariéra mezi kapelou a fanoušky. Oni byli vámi a vy jste mohli být jimi. Metal byl tehdy v Bay Area docela zavedeným stylem a když jste se nechtěli přidat k téhle subkultuře, ostatní vás považovali za pozéra a totálního lúzra.“ Název ORCHID si vybrali podle jedné skladby BLACK SABBATH protože chtěli něco, co by znělo trochu odlišně od běžných názvů heavy kapel. Něco co by odporovalo jejich zvuku a přitom evokovalo psychedelické pocity 60. let. Debutovali v roce 2009 EP „Through The Devil´s Doorway“, za nímž po kladných ohlasech následovalo první celé album „Capricorn“. O rok později přišli s dalším EP „Heretic“ a v letošním roce se pochlubili novinkou „The Mouths Of Madness“. „Jako muzikanti jsme se vydali hodně složitou cestou a od fanoušků očekáváme, že z toho co děláme budou nadšení. Ale víš jak to chodí. Největší výzvou pro kapelu je držet se své vize, ale současně se vyvíjet, což rozhodně není nic jednoduchého. ORCHID jako kapela je o našich hrdinech, kteří přišli před námi a my všichni si uvědomujeme, co to znamená být v téhle kapele. Proto nechceme ztrácet čas přemýšlením o vlastní identitě.“ Ať už si pustíte jakoukoliv jejich desku, bude vám jasné, že ORCHID nadevše milují prvních pět desek BLACK SABBATH, takže pokud jste s nimi v tomhle zajedno, bude pro vás snadné si je oblíbit. Nemá cenu se tady zabývat tím, kolik a co všechno okopírovali, myslím že stačí když řeknu, že šmikli skoro všechno. Notoricky známé rify a melodické linky pouze jinak přeskládali, různé skladby vzájemně zkombinovali a lehce upravili, ale jinak jsou to „sabbati“ jako když vyšije, včetně výsledného zvuku a frázování zpěváka Theo Mindella. Přestože jejich osobní vklad je minimální, děje se tohle veřejné drancování hrobky BLACK SABBATH s tak dojemnou oddaností a až devótním respektem k tradici, že jim to barbarství a nedostatek vlastní invence jednoduše odpustíte a prostě otočíte knoflíkem hlasitosti pořádně doprava. „Tohle album jsme dělali s úplně jiným kytarovým zvukem než „Capricorn“, doplňuje basák Keith Nickel. „Nahráváni trvalo relativně dlouho a dalo nám docela zabrat, takže doufám že to lidi ocení a tu desku nepotopí. Musím říct, že je na míle daleko od našich prvních desek. Milujeme kapely jako BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN, PINK FLOYD apod. tohle je hudba na které jsme vyrůstali. Jsem fanoušek objevování kořenů hudby a je docela dobrodružstvím vydat se na takovou cestu a pátrat po tom, proč byla konkrétní kapela tak úžasná. Někdo může poslouchat jazz, klasiku, blues, folk a spoustu dalších hudebních žánrů a nemusí vůbec pochopit, o co se kapela snažila.“ To je samozřejmě v pořádku, ale na rozdíl třeba od RIVAL SONS, kteří dokáží z tohoto odkazu vytvořit svůj vlastní a do značné míry i osobitý rukopis, se ORCHID pořád nějak nemohou vymanit z téměř magického vlivu BLACK SABBATH. „Nedávno jsem si pustil rané nahrávky PENTAGRAM a vůbec mi to neznělo jako nějaká retro/rock/doom revivalová kapela“ kontruje Theo. „My se třeba za doom kapelu vůbec nepovažujeme. ELECTRIC WIZARD jsou doom kapela a hodně dobrá. ORCHID jsou jenom heavy rocková kapela. Vyrostl jsem na KYUSS, MONSTER MAGNET a ELECTRIC WIZARD, ale to je moderní hudba – tedy něco, od čeho se chceme držet dál. Chceme hrát heavy rock, který by zněl, jako „vyrobeno mezi léty 69-77“, protože tehdy podle mě vznikly všechny dobré heavy-rockové kapely. Snažíme se dělat hudbu, při které se cítíme dobře a když nám někdo říká: „Hej chlapi, víte, že zníte jako BLACK SABBATH?“ tak s tím můžu jen těžko něco dělat. Jasně, že zníme jako BLACK SABBATH! Vždyť je to jedna z našich nejoblíbenějších kapel! Ale může to znít i jako hromada dalších věcí. Nestarám se o to, jak se lidi snaží definovat co ORCHID jsou a co nejsou. Vždycky si budu stát za tím, že ORCHID jsou o hudbě kterou milujeme tak upřímně jak jen to jde. A co se týká BLACK SABBATH mám pocit, že jsou fanoušci na své idoly pořádně tvrdí. Osobně jsem neměl ohledně jejich nového alba žádná očekávaní, nic ve smyslu že pokud nebude znít jako „Paranoid“, tak je upálím. Mám tu kapelu rád a respektuji ty chlapy jako hudebníky a nikdy nebudu zatracovat cokoliv, co udělají. Někteří lidi třeba nenávidí „Technical Ecstasy“, ale já si tu desku v průběhu let zamiloval. Jako fanoušci musíme akceptovat kapelu takovou jaká je a vážit si toho, že vydali nové album. Jediným zklamáním pro mě je, že součástí toho všeho nebyl Bill Ward.“ Ať už si tedy o ORCHID budete myslet cokoliv, myslím že minimálně jedno velké pozitivum na tom přece jen lze najít. Vzhledem k tomu, že většina z nás nemohla koncert BLACK SABBATH v 70. letech zažít na vlastní kůži, protože buď ještě nebyla na světě a nebo zavřená v bolševické kleci, je myslím skvělé, že nám tahle parta dnes umožňuje alespoň takto zprostředkovaně se vydat proti proudu času a na chvíli se vžít do časů, kdy byl rock ještě v plenkách.


Diskografie:

2009 Through The Devil´s Doorway (EP)

2011 Capricorn

2012 Heretic (EP)

2013 Wizard Of War (EP)

2013 The Mouths Of Madness


Sestava:

Theo Mindell-zpěv

Carter Kennedy-bicí

Mark Thomas Baker-kytara

Keith Nickel-baskytara



SCORPION CHILD

USA

Protřelí debutanti

 


Co se týká počtu vydaných alb, jsou na tom SCORPION CHILD ze všech výše uvedených kapel nejhůře, jelikož mají zatím na kontě pouze jednu desku, která vyšla právě v tomto roce. Na druhou stranu na ní pracovali neuvěřitelných sedm let, takže jednoduchým výpočtem zjistíte, že fungují od roku 2006. Za tu dobu stačí jiné kapely vzniknout, vydat čtyři desky a zase zmizet z povrchu zemského. SCORPION CHILD na to jdou evidentně jinak. „Myslím, že muzikant má na napsání a natočení prvního alba prakticky celý život“, říká basák Shaun Avants. „Je to zlomový krok v životě kapely, proto je důležité si uvědomit, že právě debutová deska je to, co kapelu zviditelní a posune nahoru. Musíte do toho dát úplně všechno...a je jedno, jestli se to týká natáčení desky, rodinného života, práce, koníčků a nebo jenom vaření večeře – je důležité snažit se nejlíp jak to jen jde a postupovat vpřed. A i když pak výsledek není úplně podle očekávání, pocit, žes do toho šel na sto procent, ti alespoň dovolí v noci klidně spát.“ V americkém Austinu svedla v roce 2006 náhoda (?) dohromady pětici muzikantů, který každý nejenom že pocházel z jiného města, ale dokonce hrál v žánrově zcela odlišných kapelách. „Všechny kapely, ve kterých jsme předtím hráli, nám jenom vydláždili cestu“ vysvětluje Shaun. „Vzhledem k tomu, jak moc chtěl každý z nás hrát, bylo pro nás přirozené založit kapelu, která by splnila všechny naše představy. SCORPION CHILD tvoří pět individualit a z toho vyplývá i kolektivní charisma celé kapely. Inspiraci čerpáme z kapel, jako HUMBLE PIE, FREE, německých psycho rockerů LUCIFER’S FRIEND, ale-i starých bluesmanů, jako třeba Blind Willie Johnson, Lemon Jefferson a nebo Willie McTell.“ To samo o sobě jistě zní hodně zajímavě, ovšem realita je taková, že to zní spíš jako BLACK CROWES, kteří ztratili schopnost psát hity. Tím nechci říct, že jsou SCORPION CHILD skladatelsky nějak sterilní, ale do schopností výše jmenované formace jim přece jen něco málo schází. Na první ligu reprezentovanou především RIVAL SONS, GRAVEYARD a nebo WOLFMOTHER tedy zatím podle mě nemají, ale něco na nich přece jenom je. Tady zajímavý rif, onde chytlavý refrén nebo pěkné kytarové sólo, jako např. ve skladbě „Salvation Slave“, to se tedy kytaristovi Christopheru Jay Cowartovi opravdu moc povedlo. Úvodní otvírák „Kings Highway“ je naproti tomu zcela v zeppelinovském duchu a hlavně frontman Aryn Jonathan Black by se určitě rád viděl, jako nový Robert Plant. Těch odkazů k LedZep tady najdete samozřejmě mnohem víc a je docela zábavné je postupně odhalovat. Oproti všem předpokladům se však mojí nejoblíbenější skladbou stala bolestně nostalgická balada „Antioch“, která není žádným laciným cajdákem, ale pěkně gradující rockovou kompozicí. „Jenom pár skladeb vzniklo v dřívějších dobách“, říká Shaun. „Zbytek jsme už napsali s aktuální sestavou. V době, kdy se v kapele neustále střídali členové, se přirozeně měnila i společná chemie. Proto tak dlouho trvalo, než jsme naše debutové album natočili – nebyli jsme připravení být kapelou, jakou jsme dnes a nebyli jsme připravení dělat hudbu jakou tvoříme dnes. Na téhle desce je zaznamenán opravdu velký kus naší historie a jsem si jist, že práce na dalším albu už bude určitě snadnější.“ Desku produkoval Chris “Frenchie” Smith, který v minulosti dělal žánrově trochu odlišné party, jako např. THE ANSWER, JET a nebo TRAIL OF DEAD, což desce myslím spíš prospělo. SCORPION CHILD rozhodně nechybí energie a i zvukově mi přijdou o něco syrovější než výše jmenované kapely, takže to chce trochu víc času a desku si párkrát poslechnout. Musím přiznat, že čím víc času s ní trávím, tím lepší z ní mám pocit, takže je klidně možné, že se v dohledné době moje hodnocení ještě o nějaký stupínek posune směrem nahoru. „Je docela snadné nás srovnávat s klasickými rockovými kapelami, jako LED ZEPPELIN a nebo THIN LIZZY...klidně bych mohl říct, že je to taková líná kategorizace. Jo, máme těžké riffy a skřípající kytarová sóla, ale co nás odlišuje od imitátorů je, že se posouváme vpřed díky naší produkci a schopnosti komponovat. Vždycky tady bude někdo, kdo nás bude vidět jako klasickou rockovou kapelu, ale my se v tomto nevýrazném průmyslu prošpikovaném plagiátory jenom snažíme uctít skutečnou duši rockové muziky.“


Diskografie:

2013 Scorpion Child

Sestava:

Aryn Jonathan Black-zpěv

Shaun Avants-baskytara

Chris Cowart-sólová kytara

Tom „The Mole“ Frank-doprovodná kytara

Shawn Alvear-bicí

 

Outro - zrodila se scéna?

Na hudební scéně se pochopitelně pohybuje daleko víc zajímavých retro, vintage či old school (nazvěte si to jak chcete) kapel, které měly být součástí tohoto článku (např. WITCHCRAFT, THE BLACK ANGELS, WOODEN SHJIPS nebo BLACK MOUNTAIN), ovšem kapacita Sparku je jak známo omezená. Zajímavé ale je, že především v posledních pár letech jejich počet téměř raketově vzrostl a kapely jako MAMMOTH MAMMOTH, CHRISTIAN MISTRESS, BLUES PILLS, THE SHRINE, GLOWSUN, MIDDAY VEIL, HOWLIN RAIN, PURSON a celá řada dalších společně vytváří něco, čemu už se myslím dá říkat scéna. Na závěr si zbývá položit otázku, co vlastně tyhle kapely ve skutečnosti nutí hrát a vypadat, jako jejich rodiče (v některých případech i prarodiče)? Není to tak trochu na hlavu? Kde zůstal generační konflikt? Za všechny to myslím docela trefně vystihl zpěvák ORCHID Theo Mindell: „V 60. a 70. letech vznikly úžasné písně…úžasné tóny…skutečné umění…které tvořily skuteční lidé...písně s pocity a melodiemi, které přetrvaly celou věčnost. Kapely se tehdy snažily vypadat jako umělci a ne jako bezdomovci. Že jsem součástí takové kapely pro mě fakt hodně znamená. Vážím si toho každý jeden den. Cítím se privilegovaný, protože tohle mi mnohokrát pomohlo přežít i skutečně těžký časy. Chceme vypadat jako pravá rocková kapela, stejně jako naši hrdinové, ale to je jenom zlomek toho, co pro nás znamená být hudebníkem. Psát úžasný písničky, které nutí lidi něco cítit. Být připraven na skutečnou show. A vypadat přitom jako bůh.“

 

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky