Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


AT THE DRIVE-IN „Vítejte v Hell Pasu“


Město El Paso se nachází na jihozápadním cípu Texasu. Řeka Rio Grande zde tvoří přirozenou hranici mezi USA a Mexikem. Město Juarez se nachází v Mexiku a od El Pasa je vzdálené, coby kamenem dohodil. Doslova. Obě města spojuje most, přes který se můžete přenést buď do světa materiálního blahobytu a relativního bezpečí nebo na území třetího světa, kde rozdíl mezi kriminálníkem a státním zaměstnancem nepozná ani místní rodák. Záleží jen na tom, kterým směrem jdete. Asi nikoho nepřekvapí, že námětem grafiti, kterými je tento most vyzdobený, jsou především protiamerické výjevy. Největším hitem mezi nimi je nepochybně americká vlajka, která má místo hvězdiček svastiky. Průchod mezi oběma městy je volný (poplatek 25 centů), pokud ovšem nevypadáte příliš tmavě. To je pak lepší mít po ruce pas. V Juarez na vás dýchne atmosféra Tarantinových filmů, kde se po prašných ulicích procházejí tlustí policajti, tuláci se válejí po škarpách, pod nohama se vám motají různě postižená děcka, slepý kytarista hrající na rohu, parta macatých holek, co bezostyšně hvízdá na zákazníky, omlácené fasády viktoriánských domů, vraky aut, převrhnuté popelnice a všudypřítomné, suché horko, jež spolehlivě nahrazuje mikrovlnou troubu. El Paso na tom na druhé straně není o moc líp. Město s největším výskytem masových vrahů na metr čtvereční, kde v proslulém The Kentucky Clubu napsal BOB DYLAN ne jednu svoji písničku, ve kterém JACK KEROUAC nadrásal dvě kapitoly svého kultovního románu „On The Road,“ kde Paul Simonon z THE CLASH propařil ne jednu noc a kde je atmosféru písniček TOMA WAITSE přímo hmatatelná. To je území, na kterém se pohybovali AT THE DRIVE-IN (ATDI).

 

Parta spolužáků, co bydlela a chodila do školy v El Pasu, ale chlastala a životní zkušenosti nabírala v Juarez. „V Americe vám musí být přes 21, aby vám nalili,“ objasňuje Omar Rodriguez (kytara). „V Juarez jsou místa, kde něco takovýho nikoho nezajímá a kde můžete chlastat celou noc za sedm dolarů. Máme na tu dobu spoustu vzpomínek a každá z nich je špatná.“ Kapela se zformovala už někdy v roce 1994, ve kterém vydali dokonce i svůj první singl, s výstižným názvem „Hell Paso.“ Rok uběhl a pořád to byla stejná banda lenochů a flákačů, co drhla punk jen tak pro zábavu. Když ale v roce 1996 přišli do kapely Paul Himojos (basa) a Tony Hajjar (bicí), začaly se dít věci. „Ti dva vnesly do naší hudby řád a disciplínu,“ přiznává Jim Ward (kytara). „Posbírali všechny naše nápady a ideje o kterých jsme kdy mluvili a dali tomu všemu smysl, náboj a jiskru.“ Roky hraní po všemožných zapadácích a pochybných klubech se začínaly zúročovat. ATDI zahráli několik podařených koncertů v Londýně, zanechali skvělý dojem na festivalech v Readingu a Leedsu a vydali svoje třetí celé album „Relationship Of Command“ u prestižního labelu Grand Royal (Virgin Records), v exluzivní produkci Ross Robinsona (SOULFLY, KORN, MACHINE HEAD) a Andyho Wallace (NIRVANA, SLAYER, WHITE ZOMBIE) za mixem. Jejich hudba je vášnivý rock and roll se zápalem MC 5, precizností FUGAZI a vykolejeností JESUS LIZARD. Vysokoobrátkový noise gospel, který na vás zaútočí s takovou razancí, že vám vyskočí oči z hlavy jak povětroně. Rock and roll, jenž burcuje vaši životní sílu, předává energii, rozproudí krev a povznese vaši duši. Zcela dominantním zvukem ATDI je vokál zpěváka Cedrica, který se jakoby po celou dobu nacházel na pokraji totálního nervového zhroucení. Je jako eunuch nacpaný stereoidy, jehož genitálie právě přibíjejí k podlaze tlustým, rezatým hřebíkem. Ostrý, syrový kytarový zvuk a poměrně komplikovaná stavba písní, kde nejde ani tak o melodie, či harmonie, ale především o primární energii, nefalšované pocity a mohutnou dávku emocí. AT THE DRIVE-IN se spíše soustředí na celkový sound, než že by se snažili vyzdvihnout nějaký jednotlivý nástroj. Jejich hlomozící, alternativní noise psycho core je řadí v mých očích do stejné hvězdné kategorie, jako např. JESUS LIZARD a nebo BARKMARKET. Jednotlivé skladby letí v rychlém tempu olověnou oblohou, jako větrem rozervané cáry cirkusového stanu, ze kterého ještě jakoby doznívaly zbytky zvuků klavíru, psychidelicko-elektronických motivů a temně industriálních meziher, jež jsou však vzápětí přehlušeny dalšími poryvy sonické kytarové bouře. Některé z písní mají lehce gotickou atmosféru („Non-Zero Possibility“) a nebo až popové vokály(„Invalid Litter Dept.“), ovšem NIKDY neztrácí nervy a neustále si uchovávají ten nefalšovaný pocit hrozby a syrové útočnosti. Ve skladbě „Rolodex Propaganda“ si pohostinsky zapěl též nestor punk rocku, nestárnoucí IGGY POP.

„Je to jako terapie,“ říká Cedric Bixler (zpěv). „Naše hudba donutí vaše srdce bít ve správným tempu, aniž by přitom zničila všechno ostatní.“ V jejich hudbě je zakódováno to osobité a mnohovrstevnaté prostředí, ve kterém se byli nuceni od svého narození pohybovat. „Vyrostl jsem v ghettu na okraji El Pasa. Vyrostl jsem jako bílý dítě ve čtvrti, kde jsem byl jediným bílým děckem,“ vzpomíná Jim. „Vždycky jsem si myslel, že jsem hispánec. Cítil jsem se tak, má ségra taky, doma jsme mluvili španělsky a stejně jsem byl pořád mlácenej za to, že jsem bílej. Rasismus naruby. Vychovalo mě to k tomu, že jsem dneska super tolerantní osoba. V El Pasu existuje obrovská segregace, což s sebou přináší velké napětí a donutí vás to, stát se výraznou individualitou.“ A o tom, že ATDI jsou kapelou výrazných individualit, nepochybujte ani na vteřinu. Řídí se striktně vnitřními instinkty, osobním individualismem a vlastními pravidly. Rock and roll tvoří 12 not a ATDI jako by říkali: „Koukejte, co všechno s tím jde udělat!“ Za poslední roky strávili ATDI nejvíc času natřásáním svých zadků v rozhrkané dodávce, jak obráželi jednu štaci za druhou. „Hráli jsme snad už úplně všude,“ přiznává Cedric. „Od kuchyně, sklepy a vybydlený baráky, přes veřejný knihovny a kluby, až po velký stadiony. Hudbou se teď zivime a nevim, co je na tom tak špatnýho? Ne každej chce bejt doživotní squater. Pořád je možný systém osírat a současně z něj žít. Pokud se znova dostaneme do bodu, kdy budeme muset pracovat, abychom udrželi kapelu a mohli vydávat desky, uděláme to. Seru na to!. Je to jedno. Nevadí mi, když musím nějakej čas pracovat, když vím, že potom s tím seknu a za ty prachy vyrazím s kapelou na další turné. Všechno je to o tom, že můžeš být na turné a spát kdesi na podlaze a nebo trčet pěkně doma v El Pasu, kde je z tebe jenom mizernej „karbanátek“ (rozuměj řadový občan).“ Dnes to vypadá tak, že jediný Jim zůstal v El Pasu, ostatní se odstěhovali do Kalifornie, hledat nové zdroje inspirace. Omar a Paul zakotvili na Long Beach, Tony a Cedric si to namířili rovnou do Hollywoodu. Jim a Paul současně rozjeli vlastní nahrávací label Restart, na kterém chtějí vydávat kapely z El Pasa.

 

Zajímavý je i názor kapely na průběh jejich koncertů. „Jde nám o to, aby prostor každého jednotlivce byl respektován a nikdo nebyl zraněn. V předu pod jevištěm je spousta lidí, co si přišli zazpívat a příjemně strávit čas, ale bezohlední „pogaři“ a „stagediveři“ jim to neumožní. Pokud jejich štěstí spočívá v násilí, tak my s tím nechceme mít nic společnýho. Nechceme, aby si mezi sebou ukazovali pohmožděniny a modřiny a říkali přitom: “Tohle mám z koncertu ATDI. A mrkněte na tuhle zlomeninu! To byla super show!“ Taky jsme si tím prošli až do chvíle, kdy jsme si uvědomili, že se chováme jako neandrtálci. Prostě je na našich koncertech nechceme. Pět let jsme hráli třeba jen pro dva lidi a jsme zvyklí na to, že lidi z našich show odcházejí, že s námi nesouhlasí. Ale to je v pořádku. Tahle plavba sice nemá předem danej cíl, ale nikdo ať se nepokouší nám do toho vnášet starý manýry. Je to naše show.“

 

ATDI hráli moderní rock and roll, který v sobě slučoval rychlost a rozmanitost současného industriálního světa. Hudbu, která má názor, osobitý zvuk, řemeslnou dokonalost a inspirativní entusiasmus. Naprosto výstižně to shrnul kytarista Jim Ward: „Když se dneska kouknu naši poslední desku, tak to na první pohled vypadá, jako že Ross (Robinson) udělal tohle, Andy (Wallace) zase támhleto a nebo Iggy (Pop – jako host) zas tamto. Pak si ji ale pustím a všechna ta jména, i naše obličeje, jsou odváty pryč. Zůstane jenom harmonie a soulad. Neslyším hitovej singl, ani producenty zvučných jmen. Slyším jenom zatraceně dobrou desku. A nemyslím, že by nás cokoliv jinýho mohlo udělat šťastnějšíma.“ ATDI se nakonec rozpadli a na jejich troskách vznikli dnes oslavovaní THE MARS VOLTA a o něco méně známí, nicméně skoro stejně kvalitní SPARTA.

 

Diskografie:


Hell Paso (7“ Western Breed/Offtime Rec. 1994)
Alfaro Vive Carajo! (7“ Western Breed/Offtime Rec. 1995)
Acrobatic Tenement (Flipside Rec. 1997)
El Gran Orgo (EP One Foot/Offtime Rec. 1997)
In/Casino/Out (Fearless Rec. 1998)
ATDI/AASSEE LAKE (split 7“ Nerd Rock Rec. 1998)
Vaya (EP Fearless Rec. 1999)
ATDI/BURNING AIRLINES (split 7“ Thick Rec. 2000)
ATDI/SUNSHINE (split EP Big Wheel Recreation 2000)
One Armed Scissor 7“ Grand Royal 2000)
Relationship Of Command (Grand Royal 2000)

MARS VOLTA

De-Loused In The Comatorium (Universal 2003)
Frances The Mute (Universal 2005)

SPARTA

Wiretap Scars (SKG Music 2002)
Porcelain (Geffen 2004)

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky