Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


FUGAZI - Hudba jako životní postoj


Filozofie FUGAZI byla jednoduchá. Ne velký sály, vstup všem bez rozdílu věku, maximální cena vstupenky pět dolarů a desky se prodávaly za deset. Jejich inteligentní emo post hard core oplýval absolutní resistencí vůči mainstreamu a spolu s undergroundovou etikou a životním stylem straight edge (tzn. život bez chlastu, drog a náhodného sexu) celkem logicky přitáhnul pozornost tehdejší mládeže. Byli ztělesněním alternativního životního stylu a jako jedni z mála prokázali, že umění může existovat (a prosperovat), aniž by se z něho muselo nezbytně stát zboží.

Když kytarista a zpěvák Ian MacKaye přemýšlel o založení vlastní kapely, původní idea byla, že by měla znít, jako když THE STOOGES hrají reggae. FUGAZI se zformovali v roce 1987 ve Washingtonu D.C. a zpočátku působili jako trio. Ústřední postavou byl již zmiňovaný Ian Mackaye, který měl nejvíc hráčských zkušeností z působení v kapelách TEEN IDLES, SLINKEES, EMBRACE, EGGHUNT, PAILHEAD a MINOR THREAT, z nich především poslední dvě jmenované představovaly ve svém žánru absolutní špičku. Stal se také spoluzakladatelem labelu DISCHORD RECORDS, který má dodnes výsadní postavení na alternativní hudební scéně a v pozdějších letech produkoval kapely jako LOIS, NATION OF ULYSSES, RITES OF SPRING, SCREAM, WARMERS a BIKINI KILL. Ian je velkým fanouškem Jimi Hendrixe a jak sám říká, hudebně jej nejvíc ovlivnil právě Hendrix, ale také Janis Joplin, THE BEATLES, Ted Nugent, QUEEN a nebo CHEAP TRICK. Baskytarista Joe Lally získal první hudební ostruhy v LUNCH BOX a PITTBULL a mezi jeho oblíbence patří Arthur Lee, Scott (Wino) Weinrich (OBSESSED, SAINT VITUS, SPIRIT CARAVAN) a Louis Armstrong. K baskytaře ho přivedl zážitek z koncertu hard core legendy MINOR THREAT a také poslech desek JOY DIVISION. Svůj první koncert odehrál u příležitosti slavnostního otevření kadeřnického salónu, který patřil matce jeho kamaráda. Také bubeník Brendan Canty měl za sebou bohatou muzikantskou minulost (INSURRECTION, BRIEF WEEDS, RITES OF SPRING, ONE LAST WISH a HAPPY GO LICKY) a tak pro nově vzniklou kapelu nebyl žádný problém začít okamžitě vystupovat. Sestavu záhy doplnil druhý kytarista a současně i osobitý skladatel Guy Picciotto (BRENDAN CANTY IN INSURRECTION, BRIEF WEEDS, RITES OF SPRING, ONE LAST WISH a HAPPY GO LICKY), který je nejenom hudební multi talent (umí hrát i na klarinet), ale pracoval též na nezávislých filmech, jako např. „Please Cry“ a nebo „Silly Game“. FUGAZI od počátku preferovali punkovou verzi jednoduchého „života na cestě“, tzn. že se snažili být maximálně soběstační a hraním si vydělat na benzín a jídlo. Byli ochotni hrát kdekoliv a kdykoliv i pro pár fanoušků a na svých cestách koncertovali i na dost neobvyklých místech. Jednak aby si zpestřili klubovou „nudu“, ale také aby ukázali fanouškům, že i tradiční věci se dají dělat odlišným způsobem. A tak se svědkem jejich koncertů stala pizzerie, galerie a dokonce i suterén kostela.

 

Být fugazi

Název kapely pochází z knihy „Nam“ (slangová zkratka pro Vietnam) od Marka Bakera. „Je to kniha vzpomínek vietnamského veterána a v jednom místě jsem narazil na pojem, že všechno bylo fugazi“, vzpomíná Ian. „Vyhledal jsem si to ve slovníku, kde bylo řečeno, že je to výraz pro „zkurvenou situaci“. Je to vlastně akronym, složený z výrazů „Fucked Up“(zkurvený), „Got Ambushed“(padnout do léčky) a „Zipped In“(zatáhnout zip = plastikové pytle na mrtvoly byly na zip). Četl jsem ji v době, kdy jsme se chystali odehrát náš první koncert a já zoufale potřeboval nějaký název. A tohle bylo perfektní.“ Hudba FUGAZI v sobě spojovala vlivy punku, hard core, noise a alternativního rocku s neobvyklou rytmikou, založenou především na rytmu reggae a dubu. Důležitou úlohu hráli oba kytaristé, jejichž styl byl v rámci žánru velmi vynalézavý, neortodoxní a často vzdoroval tradičním představám o úloze tohoto nástroje v rockové hudbě. Mnohdy se uchylovali k neobvyklým postupům, disharmonickým akordům i disonantním pasážím a jejich styl je někdy přirovnáván ke kultovním GANG OF FOUR, což myslím docela sedí. Skladby napsané MacKayem byly chytlavé a přímočaré, zatímco Guy Picciotto skládal více abstraktní písničky, které nebyly posluchačsky tak jednoduše přístupné. Celek pak doplnila výrazná basová linka, proměnlivá struktura písní, silné melodie a zvláštní nosový vokál MacKaye, nabitý emocemi. FUGAZI vytvořili styl, který se v hudebním tisku začal označovat jako progresivní emo core, což je v současnosti opět hodně frekventovaný pojem, který však bohužel ve většině případů již zcela postrádá původní obsah. Na prvním EP z roku 1988 s prostým názvem „Fugazi“ zaujali hudební kritiku i fanoušky především písní „Suggestion“, v jejímž textu Ian promlouvá z pozice frustrované ženy, jejíž existence degradovala na pouhý sexuální objekt. V podobném duchu pokračovalo i následující výborné EP „Margin Walker“ a obě desky pak vyšly na jednom CD s lakonickým názvem „13 Songs“. V roce 1990 vydali FUGAZI první studiové album „Repeater“, které mnozí fanoušci dodnes považují za jejich vůbec nejlepší, každopádně patří mezi klasiku tohoto žánru. Melodický a energií nadupaný post hard core se záchvaty temperamentního noise, silnými sociálními texty a dynamickou rytmikou, dovedený k absolutní dokonalosti. Jejich popularita zanedlouho přesáhla hranice Washingtonu a kapela se rychle zařadila mezi absolutní špičku amerického hard core. O rok později vyšlo druhé album cynicky nazvané „Steady Diet or Nothing“ a přineslo významnou změnu zvuku. Skladby se odvíjejí většinou ve středním tempu, objevil se zvláštní pocit nostalgie a svou energii jakoby kapela obrátila spíše dovnitř a nikoliv ven. Přesto ale to jsou stále vcelku melodické písničky s proměnlivou strukturou a kořeny v hard coreu. Album i kapela byla toho roku vyhlášena organizací WAMMIE (Washington Area Music Association Award) Nejlepší deskou a Nejlepší kapelou v příslušném žánru.

 

Fucking moshing

V roce 1993 natáčejí FUGAZI další album s názvem „In on the Kill Taker“ a jeho název je inspirován tajemným dopisem, který nalezli ve studiu během natáčení. Deska se odvíjí v různých rytmických rovinách, kde např. kytara a zpěv postupuje rychlejším tempem než rytmika, což vytváří zvláštní a znepokojující napětí. Album je ale v zásadě hodně podobné tomu předchozímu, je jen o něco nápaditější a „živější“. Hudba, postoje a hodnoty FUGAZI oslovily nejenom „obyčejné“ hudební fanoušky, ale-i mnohé rockové hvězdy, takže mezi jejich příznivce se počítal např. Eddie Vedder z PEARL JAM, Michael Stipe z R.E.M., Kurt Cobain, Courtney Love, Bob Dylan, herec Keanu Reeves a mnoho dalších. Kapela a Ian MacKay obzvláště, vždy ostře vystupovala proti násilí na koncertech, což vyplývalo z jejich vlastních zkušeností z opravdu agresivních punkových a hard coreových koncertů z přelomu 70. a 80. let. „Násilí se stalo způsobem komunikace a to jsme rozhodně nechtěli nikdy podporovat“, říká Ian. „Hrajeme sice hlasitou a energickou hudbu, ale to automaticky neznamená, že se musíme začít chovat jako kreténi“. A tak se na jejich koncertech občas stávalo, že uprostřed skladby přestali hrát a požádali bezohledného „tanečníka“, aby se buď uklidnil a nebo vypadnul s tím, že mu bude vráceno vstupné. Protože se kapela v podstatě vyhýbala rozhovorům pro velké hudební časopisy, vznikl velký prostor pro různé fámy, které byly v drtivé většině holým nesmyslem. Mohli jste se o nich např. dočíst, že bydlí v klášteře, kde žijí asketickým životem, živí se jen rýží a na turné jezdí na velbloudech. Následující album „Red Medicine“ vyšlo až dva roky po „In On The Killtaker“ a dá se označit za druhý vrchol jejich kariéry. Smysl pro experiment je zde vzácně spojen s hard core minulostí, temné podtóny dodaly jejich hudbě jistou hrozbu a divoce se vzpínající kytarové noise připomínalo v mnoha ohledech SONIC YOUTH ve vrcholné formě. Přestože to celé stále znělo jako FUGAZI, věci evidentně změnily a kapela dala jasně najevo, že chce dělat jinou muziku než dřív. Přes všechny tyto radikální změny však deska sklidila nadšené ovace, jak ze strany fanoušků, tak-i hudební kritiky. Guy to komentoval vcelku lakonicky: „To album nebylo tak experimentální, za jaké jej mnozí považovali. Prostě jsme jen chtěli být o něco svobodnější, než se od nás očekávalo.“ FUGAZI na jeho podporu vyjeli na světové turné, jež zahrnovalo více jak 50 států na všech kontinentech. Ian Mackaye však v Austrálii onemocněl zápalem plic a skupina byla nucena poprvé ve své historii turné přerušit. Volný čas využil každý po svém. Ian se doma léčil ze své nemoci, Guy Picciotto pokračoval v práci pro nezávislý film, zatímco Brendan Canty a Joe Lally vstoupili do stavu manželského. Byla to doba, kdy jejich popularita byla na absolutním vrcholu, ale současně si všichni jasně uvědomovali, že je pro ně stále těžší si udržet osobní i uměleckou svobodu. Ze všech stran se na ně tlačily různé zájmové skupiny a snažily se jim vnutit vlastní představy o tom, jak by měli FUGAZI v budoucnu dál fungovat. Ti na to reagovali po svém. Místo aby přidali plyn a snažili se ze své popularity vytřískat co se dá, naopak výrazně ubrali na obrátkách. V praxi to znamenalo, že se frekvence koncertů významně snížila a mezery mezi deskami byly stále větší.

 

Umělecká nezávislost jako poslání

V dubnu 1998 vyšlo album „End Hits“, které pokračovalo v cestě započaté na „Red Medicine“ a s definitivní platností potvrdilo odklon od prvotního hard core k více experimentální a žánrově neohraničené hudbě. FUGAZI začali vytvářet mnohovrstevnatý, přemýšlivý rock, který nebyl poplatný žádnému hudebnímu trendu a nepodléhal žádným etablovaným klišé. Hard core minulost se jen letmo mihla (a to ještě v jakési zmutované podobě) a album znělo, jakoby by jste zkřížili PUBLIC IMAGE s THE EX a HÜSKER DÜ. Titul vyvolal spekulace o možném rozpadu kapely, což FUGAZI vyvrátili následným turné, které již ale nebylo tak rozsáhlé a intenzivní, jako v minulosti. Dlouholetá spolupráce s režisérem nezávislých filmů Jem Cohenem (který je současně i dlouholetým přítelem kapely), vyústila v roce 1999 v realizaci filmu „Instrument“, na kterém je zachycena desetiletá historie kapely (1987-1997). Koncerty, rozhovory, záběry ze zkušebny, studia a další podrobnosti ze života kapely. Současně vyšlo i stejnojmenné CD, které navíc obsahovalo několik demo snímků a pár dosud nevydaných skladeb.

V  roce 2001 se film dočkal i dvd vydání, na kterém oproti videu najdete dva krátké filmy Jema Cohena a tři live skladby, každou z jiného koncertu. V roce 2001 vyšlo tří skladbové EP „Furnitude“ a téměř současně i zatím poslední studiové album „The Argument“, na kterém kapela uplatnila zase o něco jemnější přístup, podpořený melancholickou atmosférou a psychedelickými fragmenty. Na druhé straně zde ale najdete i dravější skladby, na kterých se jakoby vrátili až někam k albu „Repeater“. Jsou to opět ti typičtí FUGAZI, s pulzující rytmikou, emocemi nabitým křičeným vokálem, výraznou melodií a drsnými kytarami. V roce 2004 uvolnili třicet (!) koncertních nahrávek, pořízených v letech 1987 - 1996, které jsou dostupné výhradně na internetové adrese www.fugaziliveseries.com a svou energii věnovali různým soukromým aktivitám a vedlejším projektům. Ian MacKaye vytvořil společně se svojí přítelkyní Amy Farina (ex THE WARMERS) duo THE EVENS, pokračuje v práci pro DISCHORD RECORDS a produkuje různé kapely. Joe Lally založil vlastní label TOLOTTA RECORDS ( THE OBSESSED, SPIRIT CARAVAN, DEAD MEADOW, STINKING LIZAVET, ORTHRELM) , hraje na baskytaru v triu GARLAND OF HOURS a objevil se na albu Boba Moulda „Body Of Song“ z roku 2005. Mimo to si zahrál též na desce „Disconnection Imminent“ washingtonských post punkových DECAHEDRON a v neposlední řadě se podílel na realizaci alba „Ataxia“, vedlejšího to projektu Johna Fruscianteho z RED HOT CHILI PEPPERS. Kromě toho dokončil první sólové album „There to Here“, které vyjde u DISCHORD RECORDS a na jehož podporu by měl spolu s Donem Zientarou odehrát pár koncertů. Guy Picciotto se dál věnuje nezávislému filmu, působí také jako producent ( SLANT 6, THE MAKE-UP,  BLONDE REDHEAD) a nedávno vystoupil společně s anarcho-punkovou legendou THE EX na rakouském jazzovém festivalu ve Welsu.


Čas byl k FUGAZI více než laskavý. Jejich popularita nijak zvlášť neklesá, přestože už 6 let nevydali žádnou desku a neodehráli jediný koncert. Je to způsobeno především extrémní loajalitou jejich fanoušků, která je založena na řekl bych skoro až intimnímu vztahu. FUGAZI si získali jejich respekt nejenom díky hudbě, s níž dokázali překračovat žánrové hranice všemi myslitelnými způsoby, ale především pro svůj charakter, což je v dnešní době velmi nedostatková lidská vlastnost. Přestože budoucnost kapely je dost nejasná, žádné oficiální prohlášení o jejich rozpadu zatím nepřišlo a tak nezbývá než doufat, že se v blízké budoucnosti dočkáme ještě další dávky kvalitního rocku od „zkurvené situace“.

 

Diskografie:

13 Songs (obsahuje první dvě EP „Fugazi“ a „Margin Walker“) 1990
Repeater 1990
Steady Diet or Nothing 1991
In On The Killtaker 1993
Red Medicine 1995
End Hits 1998
Instrument 1999
The Argument 2001

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky