Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


HARD CORE No.2 - „Mluv anglicky nebo chcípni!“


(1984 – 1990)

Po velmi živelném a bouřlivém nástupu hard core thrash kapel na počátku 80. let, nebyla již jejich druhá polovina tak plodná na nové talenty, přesto se v ní zrodilo několik zajímavých formací, které by neměly uniknout vaší pozornosti.

 

HARD-ONS
Love Is A Battlefield
1989

Multikulturní a mírně kontroverzní australské trio ze Sydney, které se od roku 1987 celkem úspěšně prosazovalo i v Evropě. V  Beat Magazine je tehdy charakterizovali, jako MOTÖRHEAD hrající písničky BEACH BOYS. Zpočátku byli ovlivněni především britským punkem konce 70. let a kapelami jako SEX PISTOLS a THE BUZZCOCKS , v pozdějších letech se svým zvukem blížili spíše RAMONES. Kapelu založil bubeník a zpěvák Keish De Silva, který byl původem ze Srí Lanky, spolu s kytaristou a také zpěvákem Blackiem, který pocházel z bývalé Jugoslávie a basákem Rayem Ahnem, který byl pro změnu Korejec. Dohromady se dali už na střední škole a za relativně krátkou dobu se stali „ozdobou“ většiny školních večírků. Oficiální debut si odbyli v roce 1984 v místním hotelu Vulcan a krátce na to vydali první EP „Surfin On My Face“. V rychlém sledu pak následovaly další úspěšné desky „Smell My Finger“, „Dickcheese“, „Love Is A Battlefield“, „OfWounded Hearts“ a „Yummy!“, na nichž smíchali špinavý pop s punkem a metalem. Jejich pozitivní hard core punk s thrash metalovými šlehami, praštěným smyslem pro humor a texty plnými záchodového humoru byl přes všechny oprávněné výhrady docela zábavný a přestože pubertální snaha šokovat mohla někoho odrazovat, po hudební stránce zní jejich desky pořád velmi svěže. První alba měla hodně drsný a syrový zvuk, který postupem času vyhladili do méně kontroverzní podoby, ale už od počátku bylo zřejmé, že mají hotový styl, kterého se pak pevně drželi po celý zbytek své kariéry. To v praxi znamenalo čistý, melodický vokál, podporovaný výbornými vícehlasy, rychlé tempo se svižnou punkovou kytarou, která dokázala tu a tam vypálit i krátké sólo. Po vydání alba „Too Far Gone“, v roce 1994 kapela ohlásila přerušení činnosti, aby se o tři roky vrátila s EP „Yesterday And Today“ a kompilací nazvanou lapidárně „Best Of“. Následující placka „This Terrible Place...“ z roku 2000 byla poslední s bubeníkem Keischem, kterého nahradil Pete Kostic, s nímž HARD-ONS natočili v roce 2003 zatím poslední desku „Very Exciting!“. HARD-ONS byli s trochou nadsázky takoví STATUS QUO hard core. Pořád dokola hráli v podstatě jednu a tu samou spísničku, ale dělali to s takovou samozřejmostí a odzbrojující lehkostí, že jste jim to ochotně sežrali i s navijákem. Přestože si HARD-ONS uchovali po celou dobu své existence uměleckou nezávislost, stali jednou z nejpopulárnějších australských kapel. Jejich desky se běžně prodávaly v nákladech kolem 250 000 kopií a celkem pravidelně se umisťovaly na předních místech nezávislých hitparád. Mezi jejich obdivovatele patřili např. Jello Biafra a nebo Henry Rollins a stali se předobrazem pro kapely, jako GREEN DAY, BLINK 187 a nebo SUM 41.

MUCKY PUP
A Boy In A Man´s World
1989

MUCKY PUP z New Jersey založil v roce 1985 kytarista Dan Nastasi, společně s bratry Johnem (bicí) a Chrisem Milnesovými (zpěv) a basákem Scottem LePagem. Svou kariéru začali budovat v roce 1986 vydáním dvou demo nahrávek „Live And Mucky“ a „Greatest Hits“, kterých se v rekordně krátkém čase prodalo přes 1200 kopií, což všechny tak trochu vyděsilo. První oficiální album vyšlo v roce 1987 pod názvem „Can't You Take a Joke?“ a o dva roky později jej následovalo druhé, nazvané „A Boy In A Man's World“. MUCKY PUP na něm předvádějí jakýsi totální crossover, v němž zcela bez zábran míchají punk, metal, ale-i country, hip-hop, filmové melodie, kabaretní popěvky a nebo dokonce polku! Jejich hudba však za žádných okolností nepostrádala vtip, dobré nápady, silné melodie, rozpustilou hravost, ale též slušnou razanci a punkovou jízlivost. Po vydání desky ale v kapele nastaly zmatky a časté personální výměny. Nakonec se kapela jakž takž stabilizovala a v roce 1990 vydala třetí desku s jednoduchým názvem „Now“. Pak ovšem opět propukly personální přesuny, v jejichž důsledku vznikli populární DOG EAT DOG. V MUCKY PUP se jako hosté se objevili Evan Seinfeld a Billy Graziadei z metal coreových  BIOHAZARD a hrát společné koncerty byl pro MUCKY PUP trošku problém. Vystoupení BIOHAZARD byly většinou dost drsné a plné násilí, takže se hraví MUCKY PUP necítili v roli předskokanů zrovna moc bezpečně. V roce 1991 podepsali  smlouvu s CENTURY MEDIA a natočili album „Act Of Faith“, za kterým o dva roky později následovalo CD „Lemonade“. Společné koncerty s  PRIMUS, GWAR, RED HOT CHILI PEPPERS, MURPHY'S LAW, BAD BRAINS, 24-7 SPYZ a DOG EAT DOG je pak sice dostaly do širšího posluchačského povědomí, ale nějaký větší průlom se ne a ne dostavit. Nakonec s nimi CENTURY MEDIA ztratili trpělivost a dali jim kopačky, takže další, tentokrát živé album „Alive & Well“ vyšlo u německých SPV. Záznam pořídili během evropského turné v roce 1993 a CD vyšlo o rok později pouze v Evropě, doplněno o studiové cover verze. Poslední album MUCKY PUP „Five Guys In A Really Hot Garage“, vyšlo v roce 1996. MUCKY PUP se svým hudebním eklektismem vždy trochu vymykali celé hard core scéně a z dnešních kapel jsou jim snad nejblíže BLOODHOUND GANG.


M.O.D. (Method of Destruction)
U.S.A. for M.O.D.
1987

Počátek M.O.D. sahá do New Yorku roku 1985, kde jim dal vzniknout zpěvák Billy Milano těsně po rozpadu S.O.D. Hudebně navazovali přesně tam, kde S.O.D. skončili, tzn. v prolínání thrash metalových rifů a hard core intenzity, k níž přidali svérázný humor a nekorektní politickou satiru. Nejlepší bylo v tomto ohledu první album „U.S.A. for M.O.D.“, možná proto, že spoustu textů jim věnoval Scott Ian (ANTHRAX), který debutní album také produkoval. Svou přímočarou dravostí a neotesanou upřímností mi trochu připomínají D.R.I. . Občas sice působí trochu neohrabaně, jako pověstný slon v porcelánu, ale v pomalejších skladbách je jim to spíš ku prospěchu a dodává jim to na opravdovosti. V následujících letech vydali další čtyři studiové desky, které však už kvalit prvního alba nikdy nedosáhly a měly lehce sestupnou úroveň. V roce 1996 přišel rozpad, pokus o návrat se pak odehrál v roce 2003, kdy vyšla velmi slabá deska „The Rebel You Love to Hate“. Na 9. října 2007 je však ohlášeno zbrusu nové album „Red, White & Screwed“.

 

SICK OF IT ALL
Blood, Sweat and No Tears
1989

„Sikovky“ jsou typickým představitelem moderního hard core s přívlastkem new york, které přímo vycházely z odkazu AGNOSTIC FRONT a vedle YOUTH OF TODAY nebo GORILLA BISCUITS se stali hlavními představiteli tohoto žánru v následujích letech. Vznikli v roce 1984 spojením dvou new yorských kapel STRAIGHT AHEAD a REST IN PIECES. Jejich základním pilířem byla bratrská dvojice Lou Koller (zpěv) a Pete Koller (kytara), kterou doplnil bubeník Armand Majidi a basák Rich Capriano. První demo nahráli v roce 1986 a jako mnoho jiných kapel před nimi začínali odpoledními koncerty v legendárním new yorském klubu CBGB. V roce 1988 podepsali smlouvu s RELATIVITY RECORDS a natočili debutní album „Blood, Sweat and No Teras“. Skladby na něm trvají něco málo přes minutu a deska proletí vaším příbytkem, jako malé torpédo. Sekané frázování, drsné vrčení kytary, uhánějící bicí, drnčící basa a skandované doprovodné vokály, to je vše co k dobrému hard core potřebujete. Kapela si tady na nic nehraje a nesnaží se vymýšlet žádné melodie a složitější struktury. Je to koncentrovaná agrese, čelní útok na nepřátelské linie. V roce 1992 se kapele dostalo nechtěné publicity, když mentálně narušený mladík v tričku SICK OF IT ALL zastřelil na Simon's Rock College v Massachusetts dva lidi a několik dalších zranil. SOIA si po celá 90. léta udrželi slušný standard, ale s koncem tisíciletí jakoby je pokropili živou vodou. Alba „Live In A Dive“(02), „Life On The Ropes“(03) a „Death To Tyrans“(06) jsou masivní, drsné a mohutně hřmící hard core desky, které jsou přímo napěchovány zuřivou energií a vášnivým entusiasmem. Až na basáka Richa Capriana, kterého vystřídal Craig Setari hrají SOIA stále v původní sestavě a v současné době pilně pracují na novém materiálu pro svou devátou studiovou desku, která by měla vyjít někdy v roce 2008.


SLAPSHOT
Back On The Map
1986

Bostonští SLAPSHOT vznikli v roce 1985 a svůj debut „Back On The Map“ zmákli během jedné noci a čtyř následujích dnů ve studiu. Díky svým četným koncertům ale měli mezi fanoušky velmi dobrou pozici ještě před vydáním alba a tak nikoho nijak zvlášť nepřekvapilo, že se deska velmi dobře prodávala. SLAPSHOT nepoužívali nijak ortodoxně typickou hard core rytmiku, ale střídali ji s nepravidelným tlukotem ve stylu takových LED ZEPPELIN. Ale to byla pouze jedna z jejich poloh, tou častější byly typické krátké sekané kytarové rify, jež bez varování přecházely do krutého noise, k tomu dynamická basa, rachtající bicí a hrubý vokál, který ale dokázal skutečně i zpívat. S oblibou používali i rockovější postupy a díky tomu občas získali až hard rockovou hmotnost. Následují album „Blast Furnace“ bylo venku skoro stejně rychle jako debut, tzn. během dvou týdnů napsáno a za tři dny natočeno. SLAPSHOT se v roce 1991 poprvé podívali i do Evropy a v průběhu 90. let jsme je tady mohli přivítat ještě několikrát. Výsledkem byl podařený berlínský „živák“ „Live At SO36“ z roku 1994. Následující rok natočili v Chicagu s věhlasným producentem Steve Albinim výtečné a dnes jen těžko sehnatelné album „Unconsciousness“. V roce 1996 předskovali MOTÖRHEAD a MINISTRY a i po zbytek 90. let byli hodně aktivní a relativně často koncertovali i v Evropě. V roce 2001 vyšlo retrospektivní album „Greatest Hits, Slashes And Crosschecks“ a zatím poslední album z roku 2005 má název „Tear It Down“.

 

S.O.D. (Stormtroopers of Death)
Speak English Or Die
1985

Určitě nejslavnější a nejrespektovanější thrash core (či crossover) kapela druhé poloviny 80. let, jejíž počátky je třeba hledat v thrash metalových ANTHRAX, neboť původní idea se zrodila v hlavě jejich kytaristy Scotta Iana. Ten chtěl prostřednictvím tohoto projektu získat prostor pro své nápady, které by mu v jeho mateřské kapele určitě neprošly. V roce 1985 tedy oslovil bývalého basáka ANTHRAX Dana Lilkera, tehdejšího bubeníka ANTHRAX Charlie Benanta a také bývalého basáka kapely PSYCHOS Billy Milana, který se tentokrát chopil mikrofonu. Název prvního alba „Speak English Or Die“ se stal častým terčem různých spekulací, ale kapele nešlo o nic jiného, že o trochu provokace a sami se díky tomu stali obětí různých žertíků, např. když britští CONCRETE SOX pojmenovali svou desku „Speak Siberian or Die“. Na úplném počátku S.O.D. bylo demo nazvané „Crab Society North“, jež obsahovalo 63 skladeb. To jen tak z legrace poslali do MEGAFORCE RECORDS, kteří se toho hned chytli, nahrávku přejmenovali na „Speak English or Die“ a za tři dny ve studiu bylo debutní album S.O.D. hotovo. Přímočarost a intenzita hard core je zde svařena s metalovou hmotností a punkovou jízlivostí. S.O.D. jasně deklarují, že chtějí hrát tvrdě, přímočaře a maximálně hlasitě, přesto je zde patrná jejich technická vyspělost, kterou většina hard core kapel tehdy nevládla a Scott zde nezapře svou typickou kytarovou hru, tak dobře známou z rodných ANTHRAX. „Speak English Or Die“ je živelné, drsné, agresivní a ultra heavy album, které zní přitažlivě i dnes. V tom samém roce předskakovali S.O.D. MOTÖRHEAD a THE PLASMATICS a po skončení turné se kapela rozpadla. Lilker odešel do NUCLEAR ASSAULT, Ian a Benante se vrátili do ANTHRAX a osiřelý Milano založil M.O.D. S.O.D. se zreformovali až v roce 1992, kdy vyšlo koncertní album „Live at Budokan“, na kterém v závěru koncertu došlo i na zajímavé  cover verze skladeb MINISTRY, NIRVANA a FEAR. Po další přestávce odjeli v roce 1997 své první evropské turné a stali se hlavní atrakcí německého festivalu With Full Force. O dva roky později vyšlo druhé a výborné studiové album „Bigger Than the Devil“, plné masivních metalových rifů a černého humoru. Obsahuje i originální verzi hitu „Aren't You Hungry“ z roku 1985, kolem kterého bylo v době jeho vzniku příliš rušno. V novém tisíciletí pak došlo i na vydání DVD „Speak English or Live“, „Live at Budokan“ a „Kill Yourself: The Movie“. V roce 2005 vydali MEGAFORCE RECORDS nové live DVD/CD „20 Years of Dysfunction“ které proklamovali jako“nové“ S.O.D., kde však kromě dvou nových klipů nic skutečně nového neuvidíte. I přesto jde o nejzdařilejší (a nejkomplexnější) kompilaci S.O.D. Tím nejžhavějším počinem je pak aktuální EP „Rise Of The Infidels“, které vyšlo koncem letošního léta.

 

 

YOUTH OF TODAY
Break Down The Walls
1986

YOUTH OF TODAY povstali v roce 1985 z trosek new yorské kapely VIOLENT CHILDREN. Začínali jako striktně straight edge kapela a svým postojem vyjadřovali názor, že New York nabízí teenagerům i jinou možnost, než uchlastat se k smrti. Hudebně byli ovlivněni NEGATIVE APROACH a SSD, ideově pak FUGAZI a 7 SECONDS. Základní line-up tvořil zpěvák Ray Cappo a kytarista John Porcelly, k nimž se přidalo rytmické duo Graham Philips a Darren Pesce. V tom samém roce natočili debutní EP „Can't Close My Eyes“, za nímž následovalo album „Break Down The Walls“. Zuřivý hard core deroucí se přes všechny překážky nejkratší cestou ke svému cíli. Skandované doprovodné vokály, masivní zvuk kytary, sprintující rytmika, tvrdá basa a agresivní křikloun za mikrofonem. Desku zdobí enormní nasazení, všudypřítomná energie a příkladná bojovnost, nic jiného však od ní nečekejte. Asi nejznámějším albem YOT se stalo to druhé, natočené v roce 1988 a nazvané "We're Not In This Alone“. Do širšího povědomí se dostalo hlavně díky tomu, že vyšlo u CAROLINE RECORDS, díky čemuž jsme mohli YOT vidět na živo i v Evropě. YOT se de facto rozpadli v roce 1988, když se Ray Cappo přesunul do Indie, kde ho zaujalo hnutí  Hare Krishna. Po svém návratu založil spolu s Porcellem formaci SHELTER, první „krišňáckou“ punk kapelu na světě. YOT byli ve své době jakýmsi startovním můstkem pro řadu muzikantů, kteří v pozdějších letech působili v respektovaných kapelách jako např. AGNOSTIC FRONT, SICK OF IT ALL, GORILLA BISCUITS, QUICKSAND, RIVAL SCHOOLS atd. V roce 2004 proběhl pokus o návrat v původní sestavě Ray, Porcell a Sammy Siegler (který byl bubeníkem YOT od roku 1987), ale bohužel se mu nedostalo většího ohlasu.

 

V druhé polovině 80. let bylo více než jasné, že druhá vlna hard core kapel ztratila ten prvotní náboj. Zásadní kapely se buď rozpadly a nebo už neměli tu úroveň jako na začátku a nové formace  které by je nahradily se příliš neobjevovaly. Přesto kromě výše zmiňovaných souborů  stojí určitě za pozornost tehdy velmi živá new yorská scéna, v čele se skate punkery MURPHY´S LAW, GORILLA BISCUIT, 7 SECONDS a nebo WARZONE, výborní byli také němečtí SPERMBIRDS, o kterých jsem se už zmiňoval v posledním dílu seriálu o Punku a nebo death thrash core v podání LETHAL AGRESSION z New Jersey. Hard core se v následujích letech ještě více diferencoval a současně také spojoval s tak odlišnými žánry, jako je pop, metal, rap, či industriál. V poslední době se objevila celá řada mladých kapel, jako např. SSS, MUNICIPAL WASTE a nebo FUELED BY FIRE, které až nápadně připomínají staré D.R.I., S.O.D., M.O.D., ranné C.O.C., SUICIDAL TENDENCIES a pochopitelně také celou řadu thrash metalových hrdinů z počátku 80. let. Historie se zkrátka opakuje a my, kteří jsme na této hudbě vyrostli, si můžeme spokojeně mnout ruce.

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky