Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


KILLDOZER Americký sen vnitřkem ven

Představte si ten nejobyčejnější bar v nějakém buranském zapadáku ve střední Americe, kde v kteroukoliv denní (i noční) dobu sedí už celé věky pořád ty stejné ksichty, ožrale blábolící otravné pivní kecy, jako včera…minulý týden…minulé století. Dejte řeč s takovým konzervativním, polofašistickým, zdepresovaným, odcizeným, dementním, psychotickým náměsíčníkem a budete mít zhruba představu o tom, jaký je „textový koncept“ kapely KILLDOZER. Vzdáleni tisíce mil od energického a průbojného New Yorku, stejně jako od bohémské a nepraktické Kalifornie, jsou z hlediska amerického Východu i Západu oprávněně považováni za barbary a kulturně nesvéprávné jedince. K tomu přihoďte jejich pomalu se sunoucí, lepkavou, zbytnělou, upocenou a řádně heavy-punk-bluesovou břečku, sarkasmem, černým humorem a pivem nasáklé texty a máte obraz kompletní. Trio pologramotných zálesáků, která tento dekadentní, slabomyslný a zavrženíhodný obraz zmaru povýšila v 80-tých letech na „umění“. Společně s BUTTHOLE SURFERS, BIG BLACK nebo NO TREND, šířili tuto aurální demenci jako požár do všech světových stran.

Zhoubné buňky tohoto křupanského tria počaly bujet někdy koncem 70-tých let v Mineapolis-u, kde se v místním šramlu JEANNIE, MIKE & DAN setkal bubeník Dan Hobson s basistou Michaelem Gerardem. Na repertoáru byly především převzaté skladby od MONKEES nebo ABBY, což je v dnešním kontextu představa přímo děsivá. V roce 1979 se oba přesunují do Wisconsinu, kde se z nich stávají „kluci z university“ a kde je také dostihuje Danův bratr Bill Hobson. Tvrdou školu života dostali ve školním pochodovém orchestru, ve kterém všichni tři hráli na různé dechové nástroje. „Stál jsem v první řadě, vzpomíná Bill „a často jsem byl pod bariérama ožralej dřív, než jsme měli v poločase zase pochodovat. Děsně jsem to nesnášel.“ Po ukončení studia, které jim zabralo 6-7 let místo normálních 4, nahrávají už jako KILLDOZER v roce 1983 u malé firmičky Bone Air Rec. své debutní album „Intellectuals Are The Shoeshine Boys Of The Rulling Elite"“ které vyšlo v  limitovaném nákladu 1 000 kusů. Ne že by šlo o nějaký umělecký, či snad obchodní záměr, prostě jenom nebyly prachy. Uprostřed tehdejší superrychlé hardcorové exploze, servírovali KILLDOZER posluchačům svou ožralou, potácející se, intoxinovanou a pomalu se vlekoucí zvukovou hmotu, která svými drtivými akordy a ultra pomalými backbeaty, připomínala nějakého obrovského Samojce, který vás svou obrovskou palicí metodicky zatlouká do podlahy. Většina postav v jejich písních je buď otrávená a nebo zase přehnaně vzrušená nějakou píčovinou, sexistická, zmatená, duševně omezená a nebo prostě jenom šílená. „Hráli jsme svým tempem“, vzpomíná Michael Gerard, „a skate punks na nás řvali: Hrajte rychlejc!! A nebo ironicky hulákali: Zahrajte Stairway To Heaven, kterou jsme mimochodem nikdy neuměli. Na to jsme ještě zpomalili.“

S tímto debutním albem nebyla kapela příliš spokojená, protože podle jejich názoru bylo „zbytečně rychlý.“ To se snažili napravit na svém druhém albu „Snake Boy“ z roku 1985, vydaného u prestižního labelu Touch and Go, ke kterému je dohodili BUTTHOLE SURFERS, se kterými si KILLDOZER hráli v Chicagu. „Hráli jsme tehdy jakousi cover verzi od ZZ TOP, která lidem z BUTTHOLES úplně vehnala slzy do očí (jsou z Texasu) a tak nás z vděčnosti dohodili své firmě,“ chechtá se Gerard. „Na tomto albu jsou moje texty určitě nejpropracovanější a nejpromyšlenější“, dodává ještě. „Fakt jsem se snažil, ale nakonec jsem stejně dospěl k závěru, že jsem se opravdu nemusel tak prudit. Od té doby nejsou moje texty nic jiného, než pouhé čáranice slov“. Nesouměrný, těžkopádný a hlubokými krátery rozrytý sound KILLDOZER, je zde rušen pouze jedinou rychlejší skladbou „River“, ve které zazní dokonce housle, což se v tom jejich masakru vyjímá stejně líbezně, jako Sněhurka v bordelu. „Cinnamon Girl“ je cover verze od NEIL YOUNGa, ve které to vypadá, jakoby ho KILLDOZER lapili do lasa a vláčeli několik hodin v prachu mezi kaktusy. Dementní bubnování nějakého sjetého šamana, obsedantně vyjící kytara a rozcupované basové linky připomínající opilce padajícího ze schodů, jsou navíc kanalizovány opileckým hulákáním jakési předpotopní příšery, která nějakým trapným omylem přežila o několik tisíciletí vlastní živočišný druh. O rok později vydávají KILLDOZER mini album „Burl“, které je snad ještě pomalejší, než to předchozí, celé je to nemotorné, rozplizlé, těžkopádné a oteklé, jakoby jejich mozky zrosolovatěly tím svinským žrádlem v bufetech a stáncích s chlastem. Gerardovo atonální chroptění se stává až patologickým a kapela zde připomíná spíše děsivý trip tučného vepře před porážkou, než rock and rollovou kapelu. „Album jsme nahrávali v Detroitu na 24 stop. Bylo jich tolik, že jsme nevěděli, jak je všechny vyplnit a tak jsme třeba ve skladbě „I´m Not Lisa“ v pozadí jenom hučeli.“ Zmiňovaná skladba je skutečně dojemná Gerardovou upřímnou snahou o skutečný zpěv, což je počínání stejně marné, jako učit zpívat vepřové jelito. Hned v následující „Hamburger and Driving“ už v úvodu skladby vyřvává vztekle opět to svoje „FUCK YOU“ a o jeho hlasivky by jste si mohli nabrousit ocelovou rašpli. V závěru se skladba překotí do zvukové koláže, připomínající bandu dovádějících malých spratků na hromadě odpadků.

V roce 1987 vydávají podle mě svoje nejlepší album „Little Baby Buntin´“, jehož název je domácím oslovením ELVISE PRESLEY-ho, které používala jak jeho matka, tak i manželka. KILLDOZER tady mají svůj těžkotonážní randál poprvé plně pod kontrolou, jsou jistí, neomylní a pevně rozhodnutí narvat vám to svoje anální drhnutí rovnou do ksichtu. Úvodní „Cotton Bolls“ má bonhamovsky těžké bicí, jež postrkují vpřed neposednou kytaru, která jakoby se nemohla rozhodnout, jestli má dál zatloukat drtivé, megatunové riffy a nebo naopak podpálit ohnivou stěnu noise, jež by vše sežehla svým hladovým plamenem. A tak snad právě proto občas zakolísá, zavrávorá disharmonickou vsuvkou, která hrozí celé toto úsilí obrátit v pouhou hromadu nepotřebného šrotu. Nějakým zázrakem se jí ale vždycky podaří se vzpamatovat, zachytit pevného bodu a poněkud vratkým, nicméně rozhodným krokem vyrazit na další trudnou pouť. „I am I Sad“ je výbornou cover verzí nejmenované skladby, jejíž popový refrén kokrhá Gerard s plným zaujetím zdemolovaného ptáka, jež se zbytkem své hrdosti přehlíží svůj zdecimovaný harém po ničivém nájezdu konkurence. Vznik této skladby je docela zajímavý. „Byli jsme na turné na Floridě a někde u Kentucky nám zhasl motor naší dodávky. V tom se přihnal děsnej uragán a v rádiu hráli zrovna tuhle písničku a my celý podělaný strachy jsme ji řvali snad hlasitějc než ten šílenej vichr. A tak až to přešlo, jsme si řekli, že by to mohla bejt fajn cover.“ Texty se jako obvykle hemží tragikomickými figurkami, které (jak říká sám Gerard), mají svůj reálný základ. „Všechno o čem píšu se stalo buď mě a nebo někomu v mým okolí. Dělám teď například s jedním chlápkem, co je bejvalej boxer a má takovou tu nemoc, když tě moc často mlátěj do hlavy. Není mu moc rozumět, vlasy si barví krémem na boty a furt nám krade kafe, aby měl prej pocit, že mu nikdy nebude chybět. Má ho obrovský zásoby. A nebo to jsem zase potkal maníka co si myslel, že by byl skvělej nápad namířit hadici na Měsíc a kropit ho tak dlouho, až by bylo vidět, jak věci rostou. Když jsem namítnul, že Měsíc nemá atmosféru, zatvářil se lišácky a že prý i s tím počítal. Bude ji tam dodávat druhou hadicí.“

Korunu tomu všemu nasadili v roce 1988, kdy vydávají album cover verzí nazvané „For Ladies Only“, které bylo původně kolekcí pěti různobarevných vynilových singlů v krabici, vydaných v omezeném nákladu a až o něco později se dočkalo reedice v podobě alba a CD. Najdete zde vykastrované verze převážně amerických popových velikánů, jako je např. STEVE MILLER BAND, LEONARD COHEN, JAMES GANG, ale také britských DEEP PURPLE, s jejich prvním velkým hitem „Hush“. V podání KILLDOZER se vše mění v krvavý masakr. Už samotný obal ledacos napovídá. Hoši jsou zde zvěčněni v křiklavých havajských košilích a s neuvěřitelně tupým výrazem. Pravá, nefalšovaná buranská rodinka. Co mají ale znamenat ty havajský košile? „To nejsou havajský, to jsou DISCO košile“, ohrazuje se Michael. „100 % polyester“. Ach tak. A proboha proč? „Abysme vypadali sexy! Většina našich fandů jsou totiž mužský. Jsou vypasení, plešatí a nosí brejle. My bysme radši nějaký pěkný buchty.“ Tak proč jste se nerozhodli pro téměř nikdy neselhávající „temné image? „Myslíš jako gothic rock a podobně? Ne, ne. To by na nás chodily intelektuální hippie holky co maj rozum. Kozy! To je ono! O to nám jde! Když jsme na scéně, chceme vidět, jak holky pod náma šejkrujou kozama. A touhle deskou jsme si je teď získali.“ U těchto maníků člověk nikdy neví, na čem opravdu je. Jestli jsou skutečně tak neuvěřitelně tupí a nebo jenom kousavě sarkastičtí. Ať už je to jak chce, jedno je jisté. Že z těch nebohých písní chtěli vymlátit duši, úplně je zdevastovat. „No jasně“, září Dan. „Ale to přece děláme i se svejma písněma. Prostě si myslíme, že takhle mají správně znít. Není v tom žádná zlovolnost nebo něco takovýho. My jsme fakt hloupí a nemotorní a prostě nejsme schopni udělat ty písně tak dobré, jako jsou originály. Skutečně jsme se snažili.“ No to je opravdu odzbrojující upřímnost.

Rok 1990 přinesl nové album „Twelwe Point Buck“, které je nejvíc heavy ze všech předešlých. Semknutá řežba mohutného kalibru, která však bohužel neposunuje toto jejich obludné, nafouklé boogie ani o kozí pšouk dopředu. V hudbě i textech je cítit intoxikace všeho druhu, čímž se ostatně KILLDOZER nikdy příliš netajili. Na mini albu „Burl“ například najdete poděkování pivovaru Huber Brewing & Comp. To pomalu se sunoucí tempo písní KILLDOZER, ten rytmus zlomeného vačkového hřídele, má tak nakonec svoje celkem prozaické důvody. „Když hodně chlastáš, všechno se zpomalí“, říká Bill. „Navíc je nám všem už kolem třiceti, máme artritidu a v kotnících ucpaný žíly. Hraní nás fakt unavuje. Stačí hodina na pódiu a jsme hotoví. Stejně si myslím, že za delší hraní nás nikdo neplatí. A když přesto lidi volají po přídavku, ztrestáme je svojí hrou…“ Během evropského turné opouští kapelu kytarista Bill Hobson, kterého nahrazuje Tom Hazelmyer, kytarista HALO OF LIES a současně majitel labelu Amphetamine Reptile Rec. Po návratu do Států ještě Billa na chvíli ukecali, ale ten to nakonec stejně zabalil a tak se kapela po šesti velmi úspěšných letech rozpadá. Dan Hobson šel dělat zase tesařského nádeníka, z Michaela Gerarda se stala sekretářka a Bill Hobson skončil jako „grip“, což v americkém slangu může znamenat téměř cokoliv. V roce 1992 však Michael Gerard a Dan Hobson objevili v rodném Madisonu ryzí poklad. Kytaristu Paula Zagorase, jež se pyšnil přezdívkou „řecký Jimmy Hendrix“. „Koupili“ ho od jeho matky za celkem rozumnou cenu a v roce 1993 na hráli singl „The Pigs Was Cool“, který předznamenal nové album „Uncopromising War On Art Under The Dictatorship Of The Proletariat z roku 1994, s obalem, jako z nějaké přiblblé komunistické nástěnky na kasárenském buzerplacu, ještě z doby, kdy rudá hvězda u nás plála jasným plamenem.

Inspirováni ideologiemi totalitních režimů a relativní blízkostí „Velkého Fidela“, jakož i nepřetržitým poslechem alba „Enten“ od GANG OF FOUR , si zkusili vybojovat svoji vlastní ožralou revoluci. O rok později pod producentským dohledem vynikajícího Steva Albiniho nahráli ještě desku „God Hears The Pleas Of The Innocent“, která však, stejně jako ta předchozí, nenabízí žádná další východiska, ani nové hudební obzory. Kapelu opouští Dan Hobson, aby postavil na nohy svoji rodinu a za bicími ho střídá Erik Funison (ex DIE KREUZEN) a další kytarista Jeff Ritz (ex POWER WAGON). Takto posílená sestava nahrává v roce 1996 split „Together For The First Time Ever!“ s newyorskými punkovými vizionáři ALICE DONUT a vyráží na turné po Státech, jehož název mluví sám za sebe: „FUCK YOU, WE QUIT!“ No a přesně tak to nakonec dopadlo. Zpruzení, znechucení a otrávení se KILLDOZER podruhé rozpadají, ale ještě před tím stačí do éteru vypustit svůj poslední smrdutý pšouk, v podobě singlu „Sonnet 96“. Zdálo se, že je od nich už navždycky pokoj a že je z pohodlných křesel u TV a plechovky s pivem nikdo nikam nedostane. O to větší překvapení pro mne bylo, když jsem nedávno objevil jejich další album „Last Waltz“, které vyšlo v roce 1997 u malého labelu MRUI Rec. Divil bych se jako blázen, kdyby obsahovalo něco jiného, než na co je jejich fanoušek zvyklý. Už samotné názvy skladeb, jako „Porky´s Dad“, „Man Of Meat“ nebo „Song for Grand Forks“ mluví celkem jasnou řečí. Mám za to, že s KILLDOZER to bude stejné, jako s „něčí“ bývalou manželkou. To pěkné a hezké je dávno pryč, každý už má svou vlastní cestu, ale ona se vždycky odněkud vynoří, aby vám otrávila život svými nesmyslnými plky na několik následujících dní. Odstřelit ji je neetické a tak to zkrátka budete muset nějak vydržet.

 

Diskografie:

Intellectuals are the Shoeshine Boys of the Ruling Elite (Bone Air Rec. 1984, reedice Touch and Go 1989 včetně „Snakeboy“),
Snake Boy (Touch and Go 1985)
Burl (EP Touch and Go 1986)
Twelve Point Buck (Touch and Go 1987)
Little Baby Buntin´ (Touch and Go 1988)
For Ladies Only (Touch and Go 1988)
Uncopromising War on Art Under the Dictatorship of the Proletariat (Touch and Go 1994)
God Hears The Pleas Of The Innocent (Touch and Go 1995)
Last Waltz (MRUI Rec. 1997)

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky