Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


KITTIE - Papírové panenky v ohni


Čistě dívčí soubory se v rockové, potažmo metalové hudbě neobjevují moc často, a když už, pak nemají moc dlouhého trvání. A pokud ano, prostě jim to celé moc nevěříte, už jenom proto, že žena je od přírody především ochránkyně rodu a nikoliv zuřivý válečník, mávající zakrvácenou sekerou. Ale samozřejmě existují výjimky a v hodnověrnosti sdělení alespoň podle mých osobních měřítek obstály např. postpunkové divoženky BABES IN TOYLAND, punkové 7 YEAR BITCH, grungeové L7, stonerrockové BOTTOM nebo noisové UT. Co se týká metalu, to mi vždy přišlo jen jako taková hra, kterou nebere nikdo moc vážně. Kapely jako GIRLSCHOOL, THE DONNAS nebo THE RUNAWAYS vyvolávaly u mužských fanoušků povětšinou jen shovívavé úsměvy, něco ve smyslu „jen ať se holky vyblbnou“. Tato přezíravá blahosklonnost však vzala rychle za své, když na metalovou scénu vtrhli KITTIE z kanadského Ontaria.


Holčičky s dynamitem v těle


Historie kapely se začala odvíjet v roce 1996, kdy se v gymnastickém kroužku setkala Mercedes Lander (12 let, bicí) s Fallon Bowman (13 let, kytara) a rozhodly se založit metalovou kapelu.Tento fakt už sám o sobě vyvolával spíše pobavený úsměv, ale holky se na nic neohlížely a šly dál za svým cílem. Do party přibraly starší sestru Mercedes, Morgan Lander (kytara, zpěv), která ihned převzala v kapele vůdčí roli (byla z nich přece nejstarší, už celých 14 let!!), a Tanyu Candler, kterou však zakrátko nahradila Talena Atfield (baskytara). Začaly drhnout coververze svých oblíbených písní od NIRVANY a SILVERCHAIR, ale zanedlouho se pustily do skládání vlastního materiálu. S definitivní platností opustily dětskou image „pojďme si spolu hrát“ a s veškerou vervou svého mládí se vrhly na ten neznámý a právě proto tak lákavý svět dospělých. „Už nás nebavilo být jako ostatní. Nechtěli jsme vypadat otrhaně, ale ani konformně. Chtěli jsme dělat něco zvláštního a originálního.“ Výsledkem byla podle jejich vlastních slov kombinace „glam-goth-metal-glitter rocku“, a dodávají: „Chceme dělat svoji vlastní muziku a hledat nové cesty, nechceme znít jako cokoliv jiného.“ No fajn, to se snadno řekne, ale mnohem hůř udělá. Nicméně se jim nějakým zázrakem podařilo získat smlouvu s newyorským nezávislým labelem ARTEMIS RECORDS, který v roce 1999 vznikl – zdá se – jen proto, aby mohl vydat jejich debutové album „Spit“. Další záhadou pro mě je, jak ke spolupráci přemluvily věhlasného producenta GGGartha (RAGE AGAINST THE MACHINE, MUDVAYNE, MELVINS, SKUNK ANANSIE a spousta dalších), díky jehož produkci získal jejich debut naprosto brutální zvuk. Základem je solidní rytmická sekce, která se s ničím nemazlí a jde si tvrdě za svým. Nad ní pak hřímají špinavé, jak o život riffující kytary a také agresivní, kyselinou čpící vokál, který občas zní až deathmetalově. Když si uvědomíte, že jim v té době bylo mezi šestnácti a osmnácti, musíte jen uznale pokývat hlavou.

 

Fuck You All!

„Spit“ je skutečně hodně drsná, agresivní deska, ovšem o nějaké originalitě či osobitosti se dá mluvit jen stěží. Hudební tisk je sice tehdy jaksi automaticky šoupnul do nu-metalového šuplíku, ale podle mě je jejich debut spíš zoufalým voláním o pomoc než uměleckou výpovědí libovolné žánrové kategorie. „Jestli si lidi myslí, že na pódiu uvidí nějaký SPICE GIRLS, jsou na omylu,“ hřímala Morgan Lander. „Lidi si musí zvyknout na každodenní realitu, pak nebudou dělat takový věci, jako že zabijou sebe (nebo někoho jinýho) jenom proto, že je opustila holka nebo něco podobnýho. Vzhledem k tomu, jací lidi jsou, určitě si budou myslet, že naše písničky, jako ,Spit´ (Flusanec), ,Suck´ (má několik konotací, nejčastěji se používá pro felaci nebo situaci, kdy člověka něco sere) anebo ,Choke´ (cokoliv od pocitu, že vás něco dusí, až po kroužek na penis), jsou o promiskuitě, sexu a píchání obecně, ale musíte se podívat hlouběji, zamyslet se nad našimi texty a snažit se pochopit, z čeho vycházíme. Třeba písnička ,Do You Think I´m A Whore´ (Myslíš, že jsem děvka?) je o tom, jak vnímám sebe samu a jak mě vnímají ostatní. Jsou opravdu situace, kdy si myslím, že lidi nerozumí tomu, co děláme, a nechápou, z čeho vycházíme.“ No… myslím, že pochopit to nebude zase tak složité. V šestnácti se člověk cítí zmatený, hormony rozbouřené jak Atlantik v podzimní bouři, uvězněný mezi dětstvím a dospělostí, a tak je celkem logické, že to občas celé vyletí do vzduchu jak přetopený parní kotel.K tomu přidejte klamné zdání vlastní výlučnosti, téměř nulovou životní zkušenost, velké sebevědomí a nebývale silnou motivaci a máte řešení „tajenky“ jako na dlani. „Jsme dost hustý a většina lidí to prostě nečeká,“ pokračuje Mercedes. „Lidi spíš očekávaj, že bude naše muzika stát za hovno, pak ale nastoupíme na plac a všechny smetem! Prostě tam jen tak stojí s otevřenýma držkama a pocitem, že mají najednou malýho ptáka.“ Ten cynismus a ranařský postoj se k těm holkám hodí asi jako růžové šatičky s krajkou k Robu Zombiemu, ale na druhé straně právě tohle na nich všechny asi nejvíc bavilo. „Spousta chlapů si nepřeje, aby se v JEJICH (!) branži motaly nějaký malý holky,“ rozumuje Fallon. „Chceme zničit tu mužskou představu o ženách jako o nafukovacích pannách, protože MY stojíme za víc! Nehodláme zvyšovat prodej našich desek s pomocí plastické chirurgie.“ Jejich rané texty vás mohou skutečně šokovat, zvlášť když si uvědomíte, že ta špinavá stoka se valí z úst čtyř velmi mladých, docela pěkných holek. „To s tím nemá co dělat,“ odporuje Talena. „Lidi by nás neměli posuzovat podle věku nebo pohlaví. Jsme prostě lidské bytosti, co hrají hudbu, a že jsme holky, ještě neznamená, že nemůžeme hrát metal!“ S tím se dá jistě souhlasit, ale ať už se jim to líbí nebo ne, jejich největší „prodejní“ devízou byl PRÁVĚ věk a pohlaví. Paradoxně (anebo možná spíš zákonitě) se jejich mediální přitažlivost s přibývajícím věkem a rostoucími hráčskými schopnostmi v budoucnu spíše snižovala. No tak jo. Zlatá deska za „Spit“ je každopádně neminula a o kapele se mluvilo čím dál víc.

 

Na panenky staré a na svět dospělých mladé

Jestliže byl debut slušnou nakládačkou, jejich druhé album „Oracle“ s vámi skutečně zatřese. Zuřivá agresivita, maximální nasazení, brutální síla a rudý vztek jsou jeho hlavními atributy. Zvuk ještě ztěžknul, stal se ostřejším, kompaktnějším, stlačenějším a KITTIE rozhodně neztrácejí čas vymýšlením melodií nebo sraním se s harmoniemi. Pořádná řežba je to, co je zajímá TEĎ a TADY! Přesto se z toho bublajícího kotle občas vyloupne nadějný hudební nápad, v podobě čistého a emocemi prodchnutého vokálu nebo když kytarové běsnění nahradí zemité riffování a průrazná rytmika získá alespoň na okamžik trochu životního prostoru. Ale vždy to trvá jen pár taktů a už to zase všechno lítá vzduchem nebo se válí v prachu a blátě. Nad průměr se tyčí úvodní surová bitka „Oracle“, výše zmiňovanými hudebními fragmenty polidštěná „In Winter“, kovově brutálním basovým škobrtáním deflorovaná „Severed“ a především postgotickou atmosférou prodchnutá píseň „Safe“, v níž hlavní úlohu hraje zvuk klavíru a už zmiňovaný čistý a melodický ženský vokál. Závěrečná, přes deset minut trvající skladba „Pink Lemonade“ je temná, pomalu se plazící, minimalistická, industriálně heavycorová drtička vašeho ega. KITTIE rozhodně nahrály solidní, ostře našlápnutou desku, jakou byste od tak mladých holek určitě nečekali, nicméně je to pouhá fasáda, byť umně vystavěná. Ne, není v tom žádný kalkul, ani si nemyslím, že by se holky vědomě stylizovaly do této pozice, upřímně věřím, že tak, jak hrají, to i cítí, a tou fasádou mám na mysli spíš postoj, který jim prostě s ohledem na věk nepřísluší a díky němuž zkrátka nevědí, o čem mluví. KITTIE se sice hudebně mohly směle měřit s většinou tehdejší mužské konkurence, ale ptám se sám sebe, jestli je pro ně zrovna TOHLE to pravé. Ta úporná snaha nezůstat v ničem pozadu a pokud možno to těm hajzlům pořádně natřít jejich vlastními zbraněmi mi přijde tak trochu zbytečná a do jisté míry i směšná. Vždyť ženy jsou přece daleko silnější na své vlastní půdě, když „bojují“ svými vlastními zbraněmi. Jenže členky KITTIE vlastně ještě žádnými ženami nejsou, jsou to jen malé usmrkané holky, k smrti vyděšené ze světa dospělých, snažící se s tím brajglem vyrovnat, jak nejlíp to jde. Nejsnadnějším způsobem je maska cynického tvrďáka, co má všechno zmáknutý, a s heslem „čím hůř, tím líp“ se postavit světu.

 

Bolestné dospívání

Sestava KITTIE prodělávala v následujících letech v podstatě permanentní změny, jen sesterské duo drželo při sobě pevně jako skála. KITTIE odjely turné se SKINLAB a také se SLIPKNOT, což pro ně musela být obrovská zkušenost, a vystoupily též na Ozzfestu. V roce 2002 se v kapele objevil první CHLAP, ale byla to jen nouzovka za odešlou Falkon a zaskočil za ni kytarový technik KITTIE Jeff Philips, jenž v současnosti hraje v THINE EYES BLEED. V roce 2004 vyšlo třetí studiové album „Until the End“, které natočily na farmě v Massachusetts už s novou kytaristkou Lisou Marxovou a dá se o něm říct, že je to po hudební stránce jejich nejvyzrálejší dílo. Nový producent Steve Thompson (KORN, GUNS N´ROSES, TESLA, METALLICA) trochu uhladil a „zhomogenizoval“ jejich zvuk, díky čemuž působí deska kompaktnějším a ne tak rozervaným dojmem. Morgan se mnohem častěji snaží spíše zpívat a ne si za každou cenu pozvracet vlastní tričko, a její čistý, výrazně melodický vokál čím dál víc připomíná Anneke van Giersbergen z holandských THE GATHERING, jejíž velkou obdivovatelkou Morgan vždy byla. Skladatelsky je však deska pouze průměrná a „hitové“ ambice splňuje pouze píseň „In Dreams“. Také mi tu trochu chybí bývalá živočišná rvavost a jistá neotesanost prvních dvou desek. V roce 2005 nastaly problémy mezi kapelou a jejich labelem ARTEMIS RECORDS. Šlo samozřejmě jako vždy o prachy a jedna strana obviňovala tu druhou, nakonec se to vyřešilo mimosoudním vyrovnáním a odchodem KITTIE k jiné vydavatelské firmě. Než se tak ale stalo, nemohla kapela natáčet žádné klipy ani vydávat desky, nikdo se také nestaral o jejich propagaci a neplánoval (a hlavně nefinancoval) žádné turné. KITTIE to vyřešili po svém a z vlastní kapsy si zaplatili šňůru po klubech, jen aby zůstali v podvědomí fanoušků, a v tichosti připravovali další album. V květnu 2006 oznámili založení vlastní vydavatelské značky KISS OF INFAMY RECORDS, distribuované prostřednictvím koncernu EMI. Název labelu byl později změněn na „X OF INFAMY“, protože na ten předešlý už měli copyright KISS. Čtvrté album „Funeral For Yesterday“ tak vydali v únoru 2007 už na své vlastní značce. Jeho texty se tentokrát týkají hlavně koloběhu života a smrti, znovuzrození a druhé šance, po hudební stránce je to jistě jejich nejmelodičtější album. Morgan zpívá téměř výhradně čistě a její zlovolný chropot zaslechnete opravdu jen občas. Úvodní skladba „Funeral For Yesterday“ má dokonce velmi podobný kytarový motiv jako píseň „Atomic“ od BLONDIE a i celkové pojetí desky se mi zdá spíš rockové než metalové. Přestože jsou na tom KITTIE technicky jednoznačně mnohem líp než na počátku, po bývalé rozervanosti a brutalitě zde není téměř ani stopy a také poměrně konzervativní produkce Jacka Pontiho (SEBASTIAN BACH, DORO, ALICE COOPER) desku bohužel tlačí spíše do průměru. KITTIE tak téměř úplně ztratili svou výlučnost a zařadili se do šedivého zástupu průměrných metalových kapel, jakých po světě běhají stovky. V roce 2007 vyrazili na turné, jež zahrnovalo společné hraní s WALLS OF JERICHO, 36 CRAZYFIST, DEAD TO FALL a také IN THIS MOMENT, na podzim téhož roku se dokonce objevili na koncertech ve Střední a Jižní Americe. V srpnu 2008 postihla kapelu velká ztráta, když na infarkt zemřel David Lander, otec sester Landerových a současně i manažer KITTIE. Nicméně ani tato tragická událost rozjetou kapelu nezastavila a během loňského podzimu jste je při troše štěstí mohli vidět i u nás v Evropě, konkrétně v Holandsku, Anglii, Walesu, Skotsku, Francii, Německu, Rakousku a Švýcarsku.

 

Polský label METAL MIND aktuálně vydal v reedici všechna řadová alba KITTIE (kromě toho posledního), včetně většiny EP a DVD s názvem „Spit In Your Eye“. Najdete na něm hodinový blok sestříhaný z vystoupení z roku 2000, záběrů ze zákulisí, šaten, tourbusu, hotelových pokojů apod. Popravdě, koukat se na čtveřici pitvořících se adolescentních holek, moudře rozprávějících o své hudbě, není moc velký odvaz, koncertní záběry vám to aspoň trochu vynahradí. Atmosféra v malém klubu byla přímo elektrizující a pod pódiem se odehrávalo opravdové peklo. Ochranka měla plné ruce práce a holky vypadaly sice trochu zaraženě, ale nikoliv vyděšeně, a jediná Morgan se tvářila, jako že je všechno cool, v normě, zkrátka normálka. Naživo tehdy působili KITTIE místy sice trochu neohrabaně a občas se jim to maličko rozjelo, ale v celkové vřavě to celkem úspěšně zaniklo a na opravdovosti jim to nijak neubralo. Zajímavé také je, že za celou dobu neuvidíte jedinou cigaretu a ani kapku alkoholu, což je pochopitelné vzhledem k jejich věku, nikoliv však z pohledu jejich image. Co se ovšem odehrávalo, když se odvrátilo oko kamery, je jiná věc.

Diskografie:

Spit (1999)
Paperdoll (EP 2000)
Oracle (2001)
Safe (EP 2002)
Until the End (2004)
Never Again (EP 2006)
Funeral for Yesterday (2007)
Spit InYour Eye (DVD 2008) 

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky