Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


LA MUERTE Motorkáři z pekla


Je noc. Nad siluetou velkoměsta se ženou těžké mraky. Krysy pobíhají mezi vraky aut a hromadami odpadků. Jsou slyšet pomalé, těžké kroky. Řinčení řetězů. Temné postavy v kůži kráčejí k těžkým motorkám. Dunivé burácení startujících motorů, míhající se světla, kvílení pneumatik. Všechno je pryč. Ve vzduchu zůstává pach benzínu a spálené gumy. V tom náhle exploduje bouře zdrcujícího beatu, bičovaná rykem raněného bizona. Blesk stíhá blesk a z temné oblohy se řinou provazy deště.

 

Tak takové asociace ve vás může vzbuzovat hudba belgických LA MUERTE. Název kapely evokuje pozdrav španělských fašistů „Viva La muerte“, nicméně oni sami tvrdí, že si vybrali svůj název podle stejnojmenné básně, jejímž autorem je García Lorca. Debutovali v roce 1984 singlem „Wild Thing“, což je cover verze rock and rollové klasiky od TROGGS, kterou ale nejvíc zpopularizoval JIMMY HENDRIX. LA MUERTE tuto skladbu neurvale uchopili do svých ukoptěných pazourů a nekompromisně jí zakroutili krkem. Drsný a špinavý sound, jako utržený výfuk motorky po čelní srážce s náklaďákem. Mark ječí jak šílenec svým propáleným hrdlem známý text a vám je jasné, že tohle nemůže skončit dobře. O rok později přicházejí s EP čkem „And The Mystery Goes On…“ vydaného u malého labelu Soundwork, na němž přinášejí divokou směs skřípějící kytary, tvrdých bicích, bušící basy a maniakálního ryku zpěváka Marc Du Maraise. S kořeny v 60. letech a tvrdé kytarové škole takových MC 5 a STOOGES, s pořádnou dávkou acidického blues, punku a občasnými industriálními vsuvkami, by se solidně uplatnili i dnes.

 

Hudbu LA MUERTE tvoří v ýbušná směs MOTORHEAD, SWANS, KILLDOZER a BIRTHDAY PARTY. K těm posledně jmenovaným bývají přirovnáváni nejčastěji, ovšem LA MUERTE jsou daleko víc heavy, jejich zvuk je mnohem zemitější a hutnější. První celé album vychází v roce 1987 a nese název „Every Soul By Sin Oppressed.“ Jejich amfetaminové blues na něm nabývá ještě obludnějších rozměrů a znepokojivě často je podrobováno téměř rituální kastraci. Skladby jako „Big Trouble“ nebo „The Rope´s Around Your Neck“ důkladně prověří vaši psychickou odolnost a i přes nedostatek rozpoznatelné melodie a jakékoliv hudební kázně se jedná o velmi přitažlivou záležitost. Že zde nejde pouze o primární pudy dokazuje např. instrumentálka „Guilty“, jež má skvělou náladu nevadské pouště pozdě odpoledne, vytvářenou nahalovaným zvukem slide kytary, který líně klouže prostorem. Rozpálený vzduch se tetelí nad rozžhavenými skalami, nikde žádný pohyb, jen nehybné vedro, ve kterém i otevřít oči je téměř nadlidský výkon. Velmi magické. A nebo „You´re Not An Angel“, jež se svou hypnotickou, houstnoucí a dusnou atmosférou blížící se bouře, asi nejvíc připomíná ranné nahrávky Nicka Cavea s jeho BAD SEEDS. To už si kapely všiml americký nezávislý a v té době velmi agilní label Play It Again Sam, u kterých vychází v roce 1988 album „Black God, White Devil“, jež obsahuje toto první album, plus live nahrávky a hrst cover verzí, ze kterých jako diamant vyčnívá neuvěřitelná „Lucifer Sam“ z první desky PINK FLOYD. LA MUERTE z ní udělali vzrušující jízdu břichem bestie, v němž je Marcovo dávivé chrlení preparováno těžce dopadajícími bicími, basou tvrdou jako kusy betonu a prudce se svíjející, plazící se kytarovou hrou. Dovolím si kacířsky tvrdit, že v podání LA MUERTE je tato skladba lepší originálu.

Výhradním autorem textů je právě zpěvák Marc Du Marais a jak sám říká: „Naše skladby neobsahují žádný skutečný poselství, spíše to jsou takové imprese. Zajímá nás život, jaký nám prezentují média, především film a televize. Milujeme druhořadé americké a francouzské filmy. Naše texty, to jsou takové melodramatické, kinematografické obrazy. Někdy nás obviňují z přílišného násilí v nich, ale chci říct, že je to přesně naopak. Ve skutečném životě násilí odmítáme. Na jevišti je to něco jiného. Stylizujeme se do něj stejně jako herci do své role. Tam předvádíme násilí prostřednictvím své hudby. Je to ventil. Často na nás přijdou lidi, co se cítí být frustrovaní a úplně na dně. Vyřádí se a jsou v pohodě. Myslím že je lepší jít na koncert LA MUERTE, než někomu na ulici rozbít držku.“ V roce 1989 vydávají LA MUERTE svou druhou desku „Death Race 2 000“, o níž Timothy Leary prohlásil: „Je to album, o kterém jsem se neodvážil snít, ani ve svých nejdivočejších a nejdestruktivnějších halucinacích. Je to bezpochyby děsivý zážitek, ale zároveň čistý, osvobozující a radostný.“ Lepší charakteristiku tohoto alba bych asi těžko vymyslel. Sevřený a kompaktní projev s propracovanými aranžemi jakoby ještě víc umocnil tu syrovou animalitu předcházejících desek. Drsně krásné, metalické blues, torpédované punkovými projektily a demolované heavy metalovou parní drtičkou. Marcovi hlasivky mají zvuk, jakoby absolvovaly léčbu napalmem, jež byla úspěšně dokončena a s děsivou kadencí chrlí apokalyptické obrazy plné násilí a brutality. Celé se to na vás valí, jako parní válec, jehož obsluha byla zbavena svéprávnosti. Ve skladbě „Black God White Devil“ pomalu pumpující rytmus basy a bicích připomíná rachocení kol vlaku o pražce a Marc vypouští naplno své vnitřní démony. „I Lost My Hand“ je bubnovou palbou, jež prosviští kolem pekelnou rychlostí. Vrcholem je skladba „Death Race 2 000“, která už svými prvními takty připomíná legendární „Kashmir“ z alba „Physical Graffiti“od LED ZEPPELIN. Jenže ti nikdy nezněli takhle drásavě a temně.

V listopadu 1990 přijíždí tahle parta vraždících maniaků také do Prahy a že to nebyla žádná show pro slušňáky, dokazuje historka Franze Treichlera z YOUNG GODS. „Hráli jsme s LA MUERTE v Amsterodamu a jejich basák byl ten večer nějakej nervózní a nasranej. Při koncertu rozmlátil svou basu o zesilovač a pak si šel sednout na bar. LA MUERTE to mezitím hrnuli dál, jako by se nemetlo. On si to ale nakonec rozmyslel, vzal si druhou basu a hrál s nima tak dlouho, než ji rozsekal taky. Kapela chvíli pokračovala bez něho a pak se zeptali lidí v publiku: „Nechce se s náma někdo zahrát?“ A tak jsem šel. Neznal jsem jedinou notu, ale byl to naprostej nářez!“ V tomto roce vychází také nové album „Experiment In Terror“, jež přináší obvyklou porci hlasité a nespoutané muziky. „Crazy Horses“ je prvotřídní a ostře rockující skladba, zemitě drsná s výrazným refrénem, „On The Road Again“ zase vášnivě klusající boogie, s vřískající foukačkou a heavy kytarou. „Marie – Jeane“ má šeptaný text ve francouzštině a rytmické bušení metalurgovaného blues, jež evokuje neodbytné pulzování bolesti ve spáncích při ranní kocovině. Desku uzavírá cover verze skladby „Morning Dew“ jež zpopularizovali EINSTŰRZENDE NEUBAUTEN a je to skutečně prvotřídní, emocionálně vygradovaná píseň. O rok později se LA MUERTE hlásí s dalším novým albem „Kustom Kar Kompetition“ a dojem z něho by se dal shrnout do jednoho slova – stagnace. Chybí výraznější píseň, většina skladatelských postupů se jen opakuje a deska postrádá větší vnitřní dynamiku a energii. Necítím zde žádný posun, ani směřování. Snad jen "But My Brain Don´t Get Higher" se svým stupňovaným tempem, jako když řadíte rychlosti v autě, připomíná ten pocit, kdy vám motor těžké motorky burácí pod tělem, vítr hvízdá kolem uší a vy se ženete nocí vstříc svému osudu.

V jedné ze starších skladeb se LA MUERTE zabývají událostí z roku 1976, kdy Hells Angels vybílili městečko Sacramento a zanechali po sobě jen trosky a spáleniště. „Nikdy jsme neměli nic společného s Hells Angels, ani s čímkoliv na způsob morkářských gangů. Nejsme žádná politická kapela, ani neztělesňujeme žádné poselství. Nechceme působit žádnými vlivy. Chceme být jako otevřené dveře, kterými je možné nahlížet a vidět určité věci. Jsme pouze fascinováni vším, co je rychlé, jde svou vlastní cestou a je živé. Rozhodující je pro nás způsob života.“ A přesně takoví LA MUERTE byli.

 

Diskografie:

And The Mystery Goes On (EP Soundwork 1985)
Every Soul By Sin Oppressed (Soundwork 1987)
Scorpio Rising (EP Play It Again Sam 1988)
Black God White Devil ( Play It Again Sam 1988)
Death Race 2 000 (Play It Again Sam 1989)
Experiment In Terror (Play It Again Sam 1990)
Kustom Kar Kompetition (Play It Again Sam 1991)
Raw (live Play It Again Sam 1992)

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky