Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


PUNK ROCK Čtvrt století punk rocku


Určit zcela přesně nástup tohoto hudebního stylu podle mého názoru objektivně vůbec nejde, museli bychom si totiž nejprve definovat, jaká hudba byla vlastně původně tímto termínem označována a co ještě punk je a co už ne. Za punk byli koncem 60. let a začátkem 70. let označovány kapely jako např. MC5, STOOGES, ale také třeba MODERN LOVERS a nebo dokonce BLACK SABBATH. To ale naštěstí není účelem tohoto článku. Vezměme tedy tento hudební pojem tak, jak ho obvykle chápeme dnes a ponořme se do druhé poloviny 70. let, kdy se jeho plamen rozhořel nejjasněji. Za takový bod, který je obecně považován za start tohoto žánru jako hnutí, je vydání prvního čísla amerického časopisu „PUNK“ v lednu 1976. Jeho zakladatelé - John Holmstrom a Legs McNeil, cítili potřebu nějakým způsobem zdokumentovat a zachytit kvasící hudební scénu v populárním new yorském klubu CBGB, ve kterém už hezkých pár let duněl syrový, ostrý a útočný rock and roll, reprezentovaný kapelami, jako DEAD BOYS, RAMONES, PATTI SMITH, TELEVISION, TALKING HEADS, THE HEARTBREAKERS a nebo BLONDIE. „Něco bylo ve vzduchu,“ vzpomíná McNeil. „Nikdo v New Yorku neměl peníze, město skoro zbankrotovalo a v tý chvíli řekl prezident Ford městu: „Jděte do hajzlu!“ Na obálce prvního čísla se objevil LOU REED, který v CBGB prochlastal nejeden večer a jenž byl svědkem zrodu celé scény, která nepřímo navazovala na to, co s VELVET UNDERGROUND rozpoutali koncem 60. let. Následně na to se rozjela punková scéna i v Anglii a v průběhu následujících dvou let se tyto dvě subscény navzájem ovlivňovaly. Faktem tak zůstává, že nejplodnějším rokem se stal rok 1977, ve kterém vznikla většina nejdůležitějších punkových desek. Vybrat 10 nejdůležitějších punkových alb té doby je samo o sobě kontroverzní. Jako bych slyšel to reptání, jak to, že tam nejsou např. NEW YORK DOLLS, GENERATION X, SHAM 69, BUZZCOKS, THE VIBRATORS, 999 a spousta dalších. Takový výběr je navíc vždy do značné míry subjektivní záležitost, přesto jsem se maximálně snažil pokud možno nestraně a co možná nejlépe zmapovat tehdejší punkovou scénu v celé její šíři a neomezovat se jen na tvrdé jádro, jakkoliv se to zdá pošetilé. Tento výčet si neklade za cíl, posuzovat a řadit jednotlivá alba podle jejich kvality a tak jsou v zájmu objektivity seřazena abecedně.

BLACK FLAG
Damaged
SST 1981

Legendární punková parta z Los Angeles, kterou založil pod dojmem výše vzpomínaných událostí v new yorkském klubu CBGB kytarový samouk Greg Ginn. Po několika EP a mnoha personálních změnách se sestava jakž takž ustálila a s novým zpěvákem, kterým se stal nikdo jiný než HENRY ROLLINS, vydávají v roce 1981 své první celé album „Damaged.“ Je to sice o něco později, než zmiňovaný rok 1977, ale album je vele důležité tím, že přineslo nekompromisně tvrdý, brutálně agresivní a syrový zvuk a kterým v podstatě připravilo půdu pro vznik nového hudebního termínu – HARD CORE. Tvrdá, nabušená basa, zuřivé bicí, neobvyklá a velmi agresivní Ginnova kytara a do toho manický řev toho pošuka Rollinse. Svalnatá mašina, která se řítí rovnou vpřed. Krátké, zuřivé návaly pudové energie, surová řežba, stejně autentická, jako pouliční rvačka. Deska přinesla několik dnes už legendárních skladeb, které v pozdějších letech nikdy nechyběly na jejich koncertech. Neurotická „Gimmi Gimmi,“ děsivá vypalovačka „Depression,“ rozdrásaná a nenávistná řežba „Room 13,“ super punk ze staré školy „No More“ a nebo vrcholné číslo „Damaged II,“ které v sobě spojuje to nejděsivější z výše uvedeného. Závěrečná „Damaged I“ je pomalé, metalurgované blues, jaké jste si v pozdějších letech zvykli slýchat od Henry Rollinse. Album, které má sílu zbořit barák. I dnes.

THE CLASH
The Clash
CBS 1977

Jedna z nejdůležitějších londýnských punkových kapel. Založeni v roce 1976 Mickem Jonesem a neúspěšným výtvarníkem Paulem Simononem. Ty správné obrátky to ale nabralo až s příchodem zpěváka a kytaristy Joe Strummera (vl.jm. John Mellor). 20. září 1976 vystoupili THE CLASH na legendárním koncertě punkových kapel v klubu „100,“ společně se SEX PISTOLS a THE DAMNED a odstartovali tak v Británii celou tu ježatou legraci. Jako první punková kapela podepsali smlouvu s velkou nahrávací společností (CBS), u které také natočili tento svůj stejnojmenný debut. Přestože je to hudebně nejostřejší deska v celé historii THE CLASH, nenajdete zde jen a pouze agresivní materiál. Kapela od začátku dávala najevo, že to umí i pomalu a že jí nejsou cizí i jiné žánry, jako je např. reggae a nebo ska, což se naplno projevilo na jejich pozdějších albech. S relativně umírněnou hudbou ostře kontrastovaly velmi agresivní, útočné a nekompromisní, proletářské texty, velmi silně politicky a sociálně zaměřené, jenž ze sebe Strummer chrlil naštvaným chraplákem - jazykem ulice. Jedním z vrcholů je jejich vůbec první singl, burcující píseň „White Riot,“ která se stala manifestem londýnské punkové komunity. Ale i další písně, jako třeba „Remote Control,“ „London´s Burning,“ „I´m So Bored With The U.S.A.“ „Hate and War“ a nebo „Garageland“ zcela zlidověly a dodnes ji je hvízdá kdejaký malý smrad na londýnském předměstí. Ve své době měla tato deska zcela zásadní význam, dnes už však, přiznám se, na mě nemá ten účinek, jako tehdy.

THE DAMNED
Damned Damned Damned
Stiff 1977

Založeni v červnu 1976 kytaristou Brianem Jamesem, hlavním koncertním tahákem se však stal zpěvák Dave Vanian, který se v obleku, s kravatou, nabíleným obličejem a černě namalovanými rty stával častým terčem rozdováděných fanoušků. Proslulé byly jejich divoké koncerty a tak první album vzbudilo zaslouženou pozornost. Mělo docela jiný zvuk, než většina tehdejších britských punkových kapel a svou syrovou neučesaností připomínali spíše americké kapely z konce 60. let, jako byli MC5 a STOOGES. THE DAMNED udělali jedinou věc, na kterou jim tehdy stačily síly. Vzali starý dobrý rock and roll a nařezali mu, co se do něj vešlo. Jednoduchý, primární rock, zahraný s maximálním nasazením a zničující energií. Pecky, jako jsou „Neat Neat Neat,“ „Born To Kill“ a nebo „Fish“ jsou stále vysoce explozivním materiálem, nabitým elektrizujícím entusiasmem a dravým tahem na bránu. Na rozdíl od většiny svých současníků se THE DAMNED nebáli zpomalit a tak se např. v „Feel The Pain“ dostávají do téměř psychidelických dimenzí. Na druhé straně takové „I Feel Alright“ nebo „So Messed Up“ by mohly být vzorem pro většinu dnešních pseudo punkových kapel. Největším hitem z alba je však píseň „New Rose“ jenž má v sobě neutuchající žár ducha té doby. THE DAMNED se v pozdějších letech na něco podobného už nikdy nezmohli a jejich následující alba měla kvalitativně sestupnou tendenci. Přesto díky tomuto svému prvnímu albu, zůstávají jednou z mých nejoblíbenějších britských punkových kapel.

DEAD KENNEDYS
Fresh Fruit For Rotting Vegetables
Cherry Red 1980

Vedle BLACK FLAG nejdůležitější americký hard corový soubor. Ústřední postavou se stal zpěvák, textař, skladatel a duše celé kapely – Jello Biafra, politicky velmi angažovaný muž (v roce 79 dokonce kandidoval na místo guvernéra), který se stal velmi kontroverzní postavou celé americké punk generace. Od samého počátku byli DEAD KENNEDYS silně politicky vyhranění a bez servítků si brali na mušku celý americký politický systém. To se establishmentu přirozeně nelíbilo a tak byly jejich koncerty provázeny zákazy, bitkami s policií a někdy dokonce i zatčením jednotlivých členů. Na svém prvním albu vychrlili Kennedys energický, rychlopalný punk, který byl o mnoho syrovější a tvrdší, než většina tehdejší konkurence. Sevřený, kompaktní výkon kapely, superrychlé tempo, agresivní přístup a uštěpačný, ironický vokál, strefující se do nejbolavějších míst „amerického snu,“ to byly jejich hlavní přednosti. Materiál z této desky se v pozdějších letech stal objektem zájmu mnoha kapel různého stylového zaměření a písně, jako „Forward To Death,“ „Drug Me,“ „Kill The Poor“ a nebo „Chemical Warfare“ se dočkaly mnoha cover verzí. Největším hitem se však stala píseň „California Uber Alles,“ která si bere na mušku tehdejšího Biafrova volebního konkurenta Jerry Browna, který je zde otevřeně nazýván fašistou, „Holiday In Cambodia,“ jenž se strefuje do nenažranosti američanů, kteří jsou ochotni se jet bavit i do země, kde plane genocida jako pochodeň a zdánlivě rozpustilá cover verze Elvisovi „Viva Las Vegas,“ zde ovšem plná sžíravé ironie. Naprosto zásadní soubor, jehož letošní comeback bez Biafry mě totálně vytočil a stal se pro mne největším zklamáním. A to nemám na mysli jen hudební stránku.

RAMONES
Rocket To Russia
Sire Records 1977

Kapela, která se už od počátku pyšnila tím, že dokáže během hodiny zahrát více jak 30 písniček. Dohromady se dali už v roce 1974, ovšem k něčemu to začalo vypadat až o několik let později, když se rozjela punková scéna v new yorském klubu CBGB. Mám dojem, že je v podstatě jedno, po jakém albu od nich sáhnete, pokaždé totiž dostanete to samé. Super krátké, energické, ne příliš agresivní písničky, s lehce zapamatovatelnými slogany a melodiemi, zahrané ve svižném tempu a podle jednotného schématu. Takoví punkoví STATUS QUO. Je to primitivní, prostoduchý, klišovitý, v podstatě jen lehce zrychlený rock and roll, přesto však má z nějakého tajemného důvodu obrovské charisma. Jedná se totiž o zcela autentickou uměleckou výpověď, která naprosto zásadním způsobem poznamenala celou punkovou scénu na obou březích Atlantického oceánu. Vybral jsem jejich druhé album „Rocket To Russia“ proto, že mi bylo vždycky sympatické svým názvem a také, že to bylo vůbec první album, které jsem od této party kdy vlastnil. Znáte to. Staré lásky. Deska obsahuje celou spoustu nesmrtelných fláků, jako jsou např. „Rockaway Beach,“ „Sheena Is A Punk Rocker,“ „We´re Happy Family,“ „Do You Wanna Dance,“ „Ramona“ a nebo totálně praštěná „Surfin´Bird.“ Všechny písně mají jednu skvělou vlastnost a to, že skončí dřív, než vás začnou doopravdy nudit. RAMONES vás donutí kývat hlavou ještě dávno potom, co deska dohraje a řeknu vám ještě něco. Vždycky se na ně nejlíp pařilo.

THE SAINTS
Eternally Yours
Harvest 1978

U nás ne tak známá, přesto výtečná australská skupina, která se výrazným způsobem zapsala do punkové historie. Pod vlivem hudby MC5 a STOOGES ji založil už v roce 1973 kytarista Ed Kuepper v australském Brisbane. Jako kapela se však THE SAINTS začali výrazněji prosazovat až v roce 1976, s příchodem charismatického zpěváka Chrise Baileye. V roce 1977 odjeli dokonce anglické mini turné, společně s THE STRANGLERS, X-RAY SPEX, 999 a XTC a vystoupili v londýnském Roundhouse, společně s RAMONES a TALKING HEADS. Jejich první album „(I´m ) Stranded“ (77) obsahuje jednoduchý, útočný punk rock, ale až to druhé - „Eternally Yours,“ přineslo kapele zasloužené ovace Hned v úvodní skladbě „Know Your Product“ totiž THE SAINTS do toho svého zuřivého rock and rollu naprali nadupanou dechovou sekci, což bylo v té době něco neslýchaného. Přesto to ale znělo naprosto skvěle a v kombinaci s umečeným Baileyho vokálem, tu byla náhle kapela s naprosto unikátním zvukem. Tento fígl použili na desce sice jen ve dvou skladbách, ale i tak to pořádně zacloumalo s celou punkovou komunitou. THE SAINTS měli kromě toho ještě silné rhythm and bluesové cítění, které dělalo jejich zvuk ještě více specifickým. Bez problémů používali klavír, foukací harmoniku a i jiné, v té době v punku nepoužívané hudební nástroje. Přesto byly jejich skladby vždy krátké, úderné a velmi energické. Písně, které řeknou co mají na srdci a jdou do prdele. Album obsahuje i jejich největší hit „This Perfect Days,“ který v sobě spojuje jak drsnou útočnost, tak-i melodickou obratnost. THE SAINTS nebyli žádní frustrovaní adolescenti z ulice, ale skvělí muzikanti, vyzrálí, s nadhledem, pro které byl v dané době punk tou nejpřijatelnější formou vyjádření. Už na následujícím albu „Prehistoric Sound“ dochází ke změně zvuku, kapela ještě více využívá dechovou sekci a přestože je to výborné album, s punkem už toho má jen málo společného. Na druhé straně je zcela zřejmé, kde taková GARÁŽ načerpala svoji inspiraci.

SEX PISTOLS
Never Mind The Bollocks Here´s The Sex Pistols
Virgin 1977

Ať už to bylo se vznikem a koncem této kapely jakkoliv, stali se SEX PISTOLS v průběhu let jakýmsi SYMBOLEM toho všeho a v podstatě synonymem pro tento hudební styl. Jasně si vybavuji moment, kdy jsem se s nimi setkal poprvé. Konec 70. let, komunistický marasmus v plném proudu, v krámech s muzikou vymeteno, oficiální český rock nestojí ani za psí prd, underground až na pár výjimek buď zavřený a nebo v útlumu a na rakouské TV každou neděli nějaká popletená hitparáda, ve které mezi obvyklými popovými sračkami tu a tam proplul nějaký monstrózní rockový parník. A najednou prásk! Jakási otrhaná, ostnatá a evidentně nebezpečná parta nějakých asociálů, kteří zjevně své nástroje k smrti nenáviděli a podle toho se k nim taky chovali. Drsný, hlučný rock and roll, který mě rázem obrátil vzhůru nohama. Jakási nepravděpodobná, rachitická postava s nepříčetným pohledem NA MĚ ječela jak pominutá „I´m The Antichrist!!!“ a „God Save The Queen!!!“ A nic už potom nebylo stejné, jako dřív. Jestli nějaká hudba dosáhne až dno vašeho srdce, obejme vaši duši a nakope vám prdel tak, že jdete a změníte svůj život, pak splnila svůj účel. Toto album tu sílu mělo. A MÁ JI - i po těch letech.

SIOUXSIE AND THE BANSHEES
The Scream
Polydor 1978

Zpěvačka Siouxsie Sioux (vl.jm. Susan Janot Dallion) založila společně s baskytaristou, skladatelem a textařem Steve Severinem (vl.jm. Steven Bailey) punkovou kapelu původně jenom proto, aby mohla šejkrovat svýma odhalenýma kozama na veřejnosti. Poprvé vystoupili na legendárním punkovém festivalu v září 1976 v klubu „100“ společně s SEX PISTOLS, THE CLASH a THE DAMNED se Sidem Viciousem za bicími. Celá ta legrace trvala pouhých 20 minut, ale stačilo to na to, aby znechutila všechny nahrávací společnosti, které by snad o ně mohly projevit zájem. Až vystoupení v populárním pořadu Johna Peela jim získalo alespoň nějakou pozornost a tak v roce 1978 vychází tato jejich prvotina „The Scream.“ Deska přináší podstatně odlišný zvuk, než jaký byl v té době anglický fanoušek zvyklý. Podivná, skličující, temná atmosféra, nezvyklé kytarové postupy a zvuky, ocelově chladný, pronikavý vokál, plný mrazivé vášně… to všechno byly spíše atributy, kterými se pyšnila nastupující gotická scéna, reprezentovaná kapelami, jako JOY DIVISION, KILLING JOKE, BAUHAUS a nebo VIRGIN PRUNES. Na to ale byla hudba THE BANSHEES příliš energická a razantní. Když se úvodní píseň „Pure“ po poněkud zdlouhavém intru konečně rozjede, hypnotickým rytmem bicích, primitivní basou a ještě primitivnější kytarou, říkáte si, co je to sakra za zpropadené diletanty? Ale po chvíli zjistíte, že si vás ta píseň zcela podmanila. Je to syrové, neučesané, vzdorovité, skutečné. Opravdový výkřik. Dobře si vzpomínám, jak jsem se jí tehdy nemohl nabažit a pouštěl si ji pořád znovu a znovu. Bylo zřejmé, že THE BANSHEES nezajímá ani tak síla energie, jako spíš mystické magie a tajemna. Album přineslo také evidentní snahu kapely o komplikovanější kompozice, které ovšem v té době byly značně omezené jejich hráčskými schopnostmi. Přesto (a možná právě proto) je mi toto album bližší, než jejich pozdější, hráčsky daleko dokonalejší nahrávky. THE BASHEES byly od samého počátku punkové mantinely příliš těsné, což naplno prokázali v 80. letech, ve kterých se jako jedna z mála punkových kapel, dokázali hudebně dál vyvíjet.

SMITH PATTI
Horses
Arista 1975

Reprezentuje tu řekněme intelektuálnější punkovou větev new yorského punku, reprezentovanou kapelami, jako TALKING HEADS, TELEVISION a nebo THE VOIDOIDS Richarda Hella. V jejím pojetí punku má hudba zcela jiný zvuk a především naprosto odlišnou poetiku, neboť PATTI SMITH začínala v new yorských uměleckých kruzích především jako osobitá básnířka. Až během veřejných čteních, které byly v 60. a 70. letech velmi populární zjistila, že když ji doprovází Lenny Kaye na kytaru, mají její vystoupení na posluchače zcela jiný dopad. To už byl jen krůček k založení rockové kapely. Hodně lidí si tuto desku koupilo jenom kvůli obalu. Patti, oblečená do pánské bílé košile, přes rameno volně přehozené černé sako. Střapatá hlava, arogantní, pohrdavý výraz v obličeji. Silná, trochu záhadná, problematická. Oboupohlavní, náruživá, vzdělaná, zkažená, elektrická šamanka, kterou až punk postavil na piedestal. Prototyp nového ženského idolu. Naprostý protiklad k dosavadním atraktivním, sexy, stupidním hvězdičkám tehdejší pop music. V produkci Johna Calea (VELVET UNDERGROUND) přináší toto debutní album syrový, energický rock, kterému jednoznačně dominuje vášnivý vokál, plný živočišné síly. Hned úvodní, Van Morrisonova píseň „Gloria“ se stala velkým hitem. Úžasná, „Birdland“ s tichým zvukem klavíru, lehkou basou a s neškoleným, ale o to naléhavějším vokálem, který pluje v klidných, jindy zase bouřlivých zvukových vodách, jako papírová loďka. Mystické. „Land“ je epické, téměř 10 minut trvající dílo, složené ze 3 částí. Závěrečná „Elegie“ je píseň, kterou Patti složila pro JIMMY HENDRIXE. Jako bonus je na CD ďábelsky rozježená, kostrbatá píseň „My Generation“ od THE WHO, kterou hrála Patti na svém prvním turné po vydání této desky. Zúčastnil se ho i John Cale a tato píseň většinou skončila tím, že se Lenny Kay vrhnul do Johnovi náruče a ten ho odnesl ze scény. PATTI SMITH? Rocková Johanka z Arku.

THE STRANGLERS
Live (X Cert)
United Artist 1979

Londýnská punková kapela, založená už v roce 1974. Od počátku byla výjimečná tím, že jako hlavní nástroj používala vedle kytary také varhany, za což si vysloužila posměšné přirovnávání k THE DOORS. THE STRANGLERS se vždy také snažili o propracovanější písničky se složitějším aranžmá, čímž byli pro ortodoxní punkové publikum značně podezřelí. Počátkem roku 1977 si však získali všeobecné uznání hlavně svými nekompromisními a pořádně divokými koncerty, které nezřídka končily hromadnými rvačkami s publikem. Drsná kytara, zboostrovaná basa, neotesané bicí, ty zpropadené, až nepatřičně rozjuchané varhany, včetně drsného, chlapáckého vokálu, chrlícího násilné texty. V agresivních textech těchto ranných THE STRANGLERS nenajdete ani špetku optimismu či nějaké podělané naděje. To bylo něco, co začalo velmi zajímat londýnskou, především dělnickou mládež. Toto živé album je složeno z koncertů z roku 1977/78 a zahrnuje ten nejdůležitější materiál z prvních dvou desek - „Rattus Norvegicus“ (77) a „No More Heroes“ (77). Toto album tak velmi věrně zachycuje tu dravou energii, strhující tempo a vzrušující atmosféru živých koncertů THE STRANGLERS a představuje kapelu ve vrcholné formě. „Hanging Around,“ „Get A Grip,“ „I Feel Like A Wog“ a nebo „5 Minutes“ se na vás valí jedna za druhou jako lavina a vy se pod tím dojmem můžete s chutí pustit např. do svého souseda.

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky