Rock Block - rockový hudební server

RECENZE


OXBOW
The Narcotic Story
HYDRA HEAD RECORDS 45:40
Styl: freak noise Stát: USA
Rok: 2007


Provokativní OXBOW ze San Francisca vznikli už na konci 80. let a jejich název vychází ze slovního spojení „oxbow lakes“, tedy mokřin v deltě, které se vytvoří když se koryta řek ucpou bahnem. Výstižné jméno pro kapelu, jejíž žíly jsou prorostlé zvukovým cholesterolem a texty galvanizovány paranoiou. K tomu přidejte šmíráckou divadelnost reprezentovanou černým zpěvákem Eugene Robinsonem, který vystupoval vždy téměř nahý a kruté industriální noise, které nemilosrdným plamenem sežehlo vše co ještě zbylo. Kapelu tvořil ještě kytarista Niko Werner (dnes SWELL), baskytarista Dan Adams a bubeník Greg Davis a v podstatě ve stejné sestavě (až na basistu Adamse) vystupují OXBOW i dnes. V jejich hudbě se od počátku střetávaly vlivy noise rocku, experimentálního rocku, jazzu ale-i industriálních hluků a drsné elektroniky, vše navíc v duchu punkové estetiky. Dobová kritika je přirovnávala k mixu BUTTHOLE SURFERS, BIRTHDAY PARTY, COWS a FOETUS a kapela tehdy v rychlém sledu vydala dvě alba, po nichž se nad nimi zavřely kalné vody showbusinessu. Ovšem ne tak docela. V průběhu 90. let bez většího zájmu vydali EP „Let Me Be A Woman“ (v produkci Steva Albinino) a „Serenade In Red“ (s hostující Marianne Faithfull), na které v roce 2002 navázali deskou „An Evil Heat“. Za skutečný návrat - pokud se ovšem v případě OXBOW dá vůbec o něčem takovém hovořit -  lze považovat až loňskou desku „The Narcotic Story“, která je představuje stejně nevyzpytatelné a mírně vyšinuté jako kdykoliv v minulosti, jen ta někdejší explozivní energie se tentokrát změnila na implozivní. To jim v konečném důsledku zabránilo vnést do jejich současných skladeb nějakou dynamiku, protože OXBOW jednoduše začínají u KONCE! V jejich hudbě už dnes není žádná velká agrese, spíše jen jakési znepokojivé chvění v oblasti kolem žaludku, které je předzvěstí nadcházejících potíží, což je ale v konečném důsledku snad ještě horší. Skladby jakoby neměly pořádný začátek ani konec a byly jen jaksi nahodile poskládány z kusů krvavého masa a použitých autodílů. Nanicovaté bicí se bez zájmu jen tak poflakují kolem, kytara připomíná zoufalý nářek umírajících dinosaurů a trpitelské kvílení Eugene Robinsona lze jen těžko označit za zpěv. Spíše by se hodilo označení vokální exorcismus, nebo jakýsi perverzní druh orálního sebemrskačství, kterým se snaží očistit svou duši a snad i obhájit vlastní existenci…čímž mi trochu připomíná Jiřího Kolšovského z legendárního DUNAJE (budiž mu země lehká). Jen výjimečně mají jejich písně standardní rockovou formu, jako je tomu např. v zemité „Down A Stair Backward“ a nebo „Frankly Frank“, která zní jako městské blues přes které se právě přehnalo tornádo. Album „The Narcotic Story“ zní spíš jako soundtrack k bizarnímu filmu, který se odehrává v blízké budoucnosti krátce poté, co lidstvo prodělalo nukleární konflikt, který je vrátil do doby kamenné. OXBOW by se výborně vyjímali v katalogu IPECAC RECORDINGS a opravdu nechápu, proč je Mike Patton nechá jen tak volně pobíhat.


 

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky